Viktor Stoilov a jeho nakladatelství Torst letos na podzim vydají čtvrtý a poslední díl knižní ságy překladatele a hudebního publicisty Dr. Lubomíra Dorůžky, mapující historii českého a zahraničního jazzu.

Připomeňme, že řada začala v roce 1997 titulem Panoráma paměti, tedy Dorůžkovou autobiografií s řadou muzikantských profilů. V roce 2002 na ně volně navázal Český jazz mezi tanky a klíči, věnovaný období 1968–1989, a o dva roky později ještě Panoráma snů.

Dílo s názvem Panoráma jazzových proměn se zaměří téměř výhradně na zahraniční a český jazzu po roce 1989 se vším, do čeho se promítl nebo co jej ovlivnilo.

Text protkaný řadou vzpomínek, úvah i reflexí obsáhne profily Wyntona Marsalise, Davea Douglase, Brada Mehldaua či Esbjörna Svenssona a samozřejmě i řady mladších českých hudebníků: Karla Růžičky jr., Vojtěcha Procházky, Petra Zelenky, Ondřeje Pivce i Dorůžkova vnuka, kytaristy Davida.

Lubomír Dorůžka nadále coby publicista přispívá do MF Dnes, pro kterou nejnověji zrecenzoval debutové album Lanuga. Jako obvykle krátký úryvek:

"V popředí výrazu Lanuga stojí zpěv Markéty Foukalové s příjemným hlasem, schopným bohatých výrazových i náladových proměn – od hladivého šeptání až k téměř soulové extázi. Úvodní písnička Frozen Hour začíná komorním zvukem pouze s doprovodem klavíru, ale do toho v mžiku, jakoby střihem, vpadne plná intenzita zvukově exponovaného ansámblu. Náhlé změny hustoty a intenzity zvuku se pak vracejí i v dalších číslech: například hned v následujících Colors, zvrásňovaných i výraznějším podkresem bicích.

Kompozičně-aranžérská hravost, střídající komorní průzračnost až k plným zvukovým tutti, jako by úspěšně nahrazovala u Lanuga nepřítomné improvizační uvolnění; stále se tu nabízí něco nového k pos­louchání. Bohatě se pracuje i s doplňujícími vokály.

[celý článek čtěte na Idnes]

Bližší informace o Panoráma jazzových proměn budou k dispozici na webu Torstu.

zdroj: Torst, foto David Vaughan

Jazzová rubrika červencové Harmonie je zaměřena na belgický jazz a magazín u této příležitosti otiskl rozhovor Petra Vidomuse s bubeníkem Markem Patrmanem, který v devadesátých letech zaujal především coby spoluhráč Roberta Balzara, Romana Pokorného nebo Borise Urbánka a jeho kapely Tutu, než se odstěhoval do Belgie. Dnes tam mimochodem chystá svoji první sólovou desku s italskými hudebníky. 

S laskavým svolením Harmonie přetiskujeme krátkou ukázku:

Z Česka jste odešel v roce 1999. Co vás k tomu vedlo?

V Ostravě mi koncem února '99 končila smlouva na byt, takže jsem se musel rozhodnout, kam se přestěhuji. Robert Balzar mě pochopitelně lákal do Prahy, ale nechtělo se mi, protože mě pořád táhla Morava, Praha mi osobně nevyhovovala. Taky v tom hráli roli další věci, Balzarovo trio mělo méně koncertů než dřív, Karel Růžička Jr. odjel do Států, David Dorůžka taky zmizel, což mě trochu nakoplo.

Pak mě americký saxofonista Shawn Loescher pozval na turné po Belgii, kde jsem získal kontakty, na kterých stavím dodnes. Tehdy jsem taky dostal svoje první stále angažmá v jazzové kavárně v Antverpách. V téhle kavárně hrál v 60. letech i Max Roach a pro mě dodnes funguje jako jakási laboratoř, kam si zvu každou středu zajímavé muzikanty. První rok byl ale těžký – utratil jsem veškeré úspory a žil takřka o chlebu a vodě. Vydělával jsem asi 300 euro měsíčně, ale z toho jsem 250 dal za nájem (smích).

Brali vás v Beglii ostatní muzikanti hned jako rovnocenného partnera, nebo jste jim musel nejprve něco dokazovat?

Brali mě sice jako rovnocenného partnera, ale dokazovat musím dodnes (smích). Ale je pravda, že o svých schopnostech musím přesvědčovat sám sebe; doposud jako bubeník nemám desku pod vlastním jménem, ale snad se to brzy změní, materiál jsem pro ni nedávno nahrál. Hudebně jsem ostatním moc dokazovat nemusel, ale je jasné, že jako cizinec jsem byl ze začátku trochu podezřelý.

Lidi jako Erik Vermeulen nebo Ben Sluijs mě přijali okamžitě, ale ostatní hudebníci byli zpočátku dost opatrní. Změnilo se to asi po roce, kdy mi začalo volat více hráčů. Ze začátku jsem počítal každé euro, což už bych nechtěl znovu zažít.

Celý článek čtěte v červencové Harmonii.

zdroj: Muzikus

V úterý 14. července vystoupí v zahradě na terase Jízdárny Pražského hradu legendární americký pianista, dnes jedenadevadesá­tiletý Hank Jones, v triu s kontrabasistou Georgem Mrazem a bubeníkem Willie Jonesem.

Mississippský rodák začal jako dítě hrát již v Michiganu, ale výrazněji se prosadil teprve po druhé světové válce na newyorské jazzové scéně, která tehdy právě žila bopem. Hned zkraje vystupoval vedle Colemana Hawkinse nebo Howarda McGheeho. Během let 1948–1953 již doprovázel zpěvačku Ellu Fitzgeraldovou a v té samé době stihl natočit několik zásadních desek s Charliem Parkerem.

V následující dekádě Jones vystupoval vedle Artieho Shawa, Bennyho Goodmana, Lestera Younga nebo Wese Montgomeryho. Byl také sessionovým pianistou labelu Savoy Records, který v šedesátých letech vydával tehdy avantgardní alba Paula Bleye, Archieho Sheppa nebo Sun Ra a významně tím ovlivnil následující léta.

Během sedmdesátých a osmdesátých let byl Jones stále častěji slyšet při sólových vystoupeních, pianových duetech nebo při hraní s vlastním triem, přezdívaném The Great Jazz Trio. Jeho původní členy Rona Cartera a Tonyho Williamse později nahradil Eddie Gomez a Al Foster, místo něhož ještě později nastoupil Jimmy Cobb. Jako sideman se během druhé poloviny minulého století účastnil více než tisícovky nahrávání.

Jones dnes žije v New Yorku a i nadále občas vystupuje. Právě původem český basista Mraz je mu častým spoluhráčem, vedle toho si ale v posledních letech pianista zahrál i se saxofonistou Joe Lovanem; a to jak na jeho významné desce Joyous Encounter, tak i při živé nahrávce v duu. Nesmí být opomenuto také to, že Jones hned zkraje rozpoznal mimořádný talent nastupující hvězdy, italské zpěvačky Roberty Gambarini, která s jeho triem absolvovala několik turné.

Hank Jones si také při loňském festivalu Jazzbaltica našel chvilku na krátký rozhovor s Peterem Motyčkou, který vyšel v Harmonii.

zdroj: Jazz na Hradě

- Polské muzikanty doprovodí Dano Šoltis

Od pondělí 22. do středy 24. června bude v Jazzdocku hrát trio polského pianisty Pawła Tomaszewského s kontrabasistou Andrzeje Święsem a bubeníkem Dano Šoltisem.

Tomaszewski v současné době přednáší na Institutu jazzu Hudební akademie v Katowicích, jako sólista zvítězil ve dvou ročnících soutěže festivalu Jazz nad Odrou. Spolupracuje s etablovanými soubory, například s kvartetem Deana Browna nebo mezinárodním bandem Erica Marienthala absolvoval evropské turné, se skupinou Deana Browna vystoupil rovněž na varšavském festivalu Jazz na Starówce.

„Jeho trio patří k nastupující polské jazzové elitě a hraje převážně upravené moderní jazzové standardy s širokou škálou pestrobarevných rytmických prvků,“ píše v pozvánce Polský institut, který koncert organizuje.

Začátky koncertů jsou vždy od 21.30hod.

zdroj: Polský institut