Kapela bubeníka Roye Haynese vystoupí v Praze

V pražském Lucerna Music Baru dnes vystoupí bubeník Roy Haynes se svoji aktuální sestavou Fountain of Youth. 

Letos šestaosmdesátiletý Haynes, kterého před dvěma roky pozval Bohemia Jazzfest, tentokrát vystoupí na jazzovém festivalu Agharty v doprovodou Jaleela Shawa na altsaxofon, Martina Bejerana na klavír a Davida Wonga na basu.

Haynes byl totiž téměř u všech zásadních událostí jazzu druhé poloviny 20. století: zkraje hrál s Louisem Armstrongem, dlouho působil v kapelách Charlieho Parkera, Dizzyho Gillespieho nebo Lestera Younga. Některá z těchto setkání připomnělo dnešní webové vydání Hospodářských novin.

Ještě v dobách bebopu se Haynes zúčastnil vůbec prvního nahrávání svého pozdějšího velkého přítele Milese Davise pro label Prestige, následně dlouho doprovázel zpěvačku Sarah Vaughan a od roku 1952 také Ellu Fitzgerald.

Coby sideman sehrál klíčovou roli v bandu pianisty Buda Powella, kde si jej také oblíbil jeho další pozdější spoluhráč, Thelonious Monk. Haynese si ale vychvalovali i saxofonisté: velmi si jej cenil Stan Getz, kterého bubeník doprovázel přes dva roky, a později John Coltrane, u kterého Haynes často zaskakoval za Elvina Jonese. Díky tomu účinkuje třeba na Coltraneově slavné nahrávce z Newportu roku 1963.

V následujících dekádách Haynes úzce spolupracoval s Chickem Coreou, což začalo jeho účinkováním na desce Now He Sings, Now He Sobs s basistou Miroslavem Vitoušem. Na přelomu 80–90. let Haynes čile spolupracoval s kytaristou Patem Methenym a celou tu dobu vedl své vlastní skupiny, především bebopem řízlý Hip Ensemble.

zdroj: PR

Klaus udělil státní vyznamenání Emilovi Viklickému

Zhruba dva týdny předtím, než mu v Japonsku vyjde očekávané triové CD Kafka on the Shore, se český klavírista a skladatel Emil Viklický stal nositelem státního vyznamenání. U příležitosti 93. výročí vzniku samostatného československého státu mu je na Pražském hradě udělil prezident Václav Klaus za zásluhy o stát v oblasti umění.

Olomoucký rodák Viklický vystudoval začátkem 70. let matematiku na Palackého univerzitě, ale už tehdy trávil hodně času za klavírem. O tři roky později získal ocenění nejlepšího sólisty na Československém amatérském jazzovém festivalu a tentýž rok se přidal k SHQ Karla Velebného. Další ocenění přišla na festivalu jazzové improvizace v Lyonu a ve skladatelské soutěži v Monacu, kde udělal dojem skladbou Zelený satén.

V roce 1977 získal čtyřleté stipendium pro studium na Berklee, po návratu se ujal Letní jazzové dílny ve Frýdlantu a po revoluci působil čtyři roky jako president České jazzové společnosti. Celou tu dobu ale především pracoval s vlastním triem, nejčastěji basistou Františkem Uhlířem a bubeníkem Laco Troppem, nebo spolupracoval s mezinárodními muzikanty: jmenovitě Bennym Baileyem, Scottem Robinsonem nebo kytaristou Billem Frisellem, který účinkuje na dvou Viklického deskách.

Nejen v zahraničí bývá Viklický oceňován za způsob, jakým ve své hře nepatrně reflektuje moravskou lidovou hudbu. Právě toto spojení oslovilo také japonské vydavatelství Venus Records, pro které Viklický předloni natočil janáčkovské album Sinfonietta a nejnověji letos na jaře pokračování nazvané Kafka on the Shore.

Jmenuje se stejně jako román populárního japonského spisovatele Harukiho Murakamiho, kterému Viklický album věnoval. Spisovatel mu na oplátku napsal sleevenote na CD. Viklický patří také k častým hostům večerů Jazzu na Hradě, kde letos účinkoval s Jonem Faddisem a Lennym Whitem a prezidentovi také s Jiřím Stivínem hudebně pogratulovali k pětasedmdesátým narozeninám.

zdroj: PR

MK ocenilo novináře Lubomíra Dorůžku

Státní cenu za přínos hudbě od ministra kultury ve čtvrtek převezme novinář Lubomír Dorůžka, v sedmaosmdesáti letech nejstarší působící jazzový publicista v Čechách a patrně celé Evropě. Česká jazzová společnost, které Dorůžka kdysi předsedal a nejen v posledních měsících jí několikrát ochotně poskytl své texty nebo vyjádření, by mu tímto ráda pogratulovala.

Otec českého odborníka na world music Petra Dorůžky a dědeček kytaristy Davida Dorůžky byl po totálním nasazení za 2. světové války studentem FF UK, kde se věnoval hudební vědě a estetice. Absolvoval ale už v oboru anglické a americké literatury, mimo jiné proto, že po únoru 1948 se jazzová tématika stala nežádoucí.

Klavír a korespondence

Od matky se naučil hrát na klavír, zájem o jazz měl už ale od mládí a aktivně ho začal rozvíjet ještě za války, kdy jeho několikaletá korespondence s Miloušem Vejvodou přerostla v ilegálně rozmnožovaný amatérský časopis Okružní korespondence.

Mimo jiné díky němu o Dorůžku později projevil zájem R. A. Dvorský a Emanuel Uggé, kteří mu pomohli v další novinářské činnosti. Stal se redaktorem měsíčníku jazz, psal do jazzové rubriky Mladé fronty a později časopisu Rytmus. V dalších letech působil na nejrůznějších pozicích, jako tajemník Pražského jara, na sekretariátu Československých skladatelů, v Hudebních rozhledech či Státním hudebním vydavatelství.

Klíčová Melodie

Na moderní českou hudební novinařinu, jejíž „otcové zakladatelé“ v čele s Jiřím Černým dodnes označují Dorůžku za svůj vzor, měl největší vliv v roli šéfredaktora nového měsíčníku Melodie v 60. letech. Za jeho vedení se časopis stal určující kritickou platformou, protnul několik generací přispěvatelů a přežil dokonce i konec Pražského jara, ačkoliv záhy nato byla zrušena jeho aktuálněji laděná příloha vedená Čestmírem Klosem. Dorůžka na protest opustil post šéfredaktora a ve snaze vyhnout se politickým a ideologickým tlakům začal až do invalidního důchodu v roce 1981 pracovat ve vydavatelství Supraphon coby vedoucí oddělení zahraničních vztahů.

Výčet Dorůžkových zásluh pro český jazz by vydal na mnoho stran: patřil k zakladatelům Mezinárodního jazzového festivau Praha, byl jedním z iniciátorů Mezinárodní jazzové federace při UNESCO, pomáhal Jazzové sekci, zahraničním workshopům i kurzům a doma alespoň České jazzové společnosti, respektive jejímu bulletinu Akcent. Za zásluhy o polský jazz již v roce 1982 obdržel polské státní vyznamenání, v Čechách po revoluci např. cenu F. X. Šaldy.

Z nedávna

Kromě novinařiny se Dorůžka věnoval také překladatelské činnosti, do češtiny převedl například několik klíčových romanů Francise Scotta Fitzgeralda, napsal knihy o divadle Semafor a se svým celoživotním přítelem Josefem Škvoreckým pomáhal českému jazzu v rozhlase i na na papíře.

Po roce 1989 se několikrát pokusil zpracovat a shrnout dějiny českého jazzu v knihách pro nakladatelství Torst, z nichž zatím poslední nazvaná Panoráma jazzových proměn vyšla vloni. Dodnes je aktivní jako externí spolupracovník např. deníku MF DNES nebo měsíčníku Harmonie, před několika dny napsal pro Hospodářské noviny profil zpěvačky Hany Hegerové a v rubrice Kavárna MF DNES zrecenzoval alba Františka Uhlíře a frýdecko-místecké kapely Behind The Door.

zdroj: Český hudební slovník, vlastní

Festival jazzového piana přivítá Anat Fort z ECM

Asi nejvýraznější hvězdou letošního Mezinárodního festivalu jazzového piana bude izraelská klavíristka Anat Fort, která letos vydala své druhé album na ECM. V rámci festivalu, který se bude jako obvykle konat tři listopadové dny v pražském kostele sv. Vavřince, vystoupí také Lynne Arriale nebo Piotr Orzechowski.

V New Yorku žijící klavíristka Anat Fort, která se narodila poblíž Tel Avivu, si svůj debut odbyla v roce 1999 albem Peel, rozruch však způsobila teprve její deska A Long Story pro mnichovské ECM. 

Klasika není na závadu

Kromě neobyčejné kompoziční techniky a vlivů hudby Blízkého východu album zaujalo především obratně sestavným kvartetem včetně bubeníka Paula Motiana. Letos se Fortová připomněla druhým albem na ECM s názvem And If, které už natočila se svým novým triem. „Fortová nezapře, že se od dětství učila hrát klasicky, míněno v duchu evropské tradice vážné hudby, což se projevuje v přesném nesynkopickém úhozu,“ napsal o albu Vladimír Kouřil v recenzi UNI.

„Není to však na závadu, neboť její témata a improvizace poletují nad hrou bubeníka Schneidera, na níž je naopak slyšet vliv swingujících modernistů Harta a Motiana, jejich smyslu pro zvukovou citlivost doprovodu a využití melodických možností jazzové soupravy běžného vybavení,“ napsal Kouřil. Deska se hrála také na rádiu Proglas a v Českém rozhlasu, kde ji Miloš Latislav označil za „provzdušněnou, prostorem dýchající nahrávku“.

Talent z Down Beatu

Fortová na pražském Mezinárodním festivalu jazzového piana vystoupí v první den 12. listopadu, v trojbloku uvedeném lucemburským klavíéristou Michelem Reisem a následně pokračujícím vystoupením Švýcara Christopha Stieffela. Skladatel a aranžér Stieffel vede vlastní funkovou kapelu Stiletto, v uplynulých letech ale především natočil sedm desek s vlastním jazzovým kvartetem a triem Inner Language. V pražském Jazz Timu vystoupili letos v dubnu.

 Ukázka „Clouds Moving“ z CD And If

 Ukázka „Some“ z CD And If

 Ukázka „Minnesota“ z CD And If

Osmadvacetiletý Reis patří mezi ostře sledované klavírní talenty. Jeho letošní album Point of no Return doporučil např. Frank Alkyer, editor Down Beatu. „Point of Return by se dalo převést na filmové plátno. Reis umí vytvořit atmosféru a vyprávět příběh, je to pianista s očividně klasickými základy, možná ještě lepší skladatel a autor ucelené, stále rozšiřující se vize,“ napsal Alkyer v květnovém Down Beatu.

USA, Tunis a Polsko

Druhý koncert Mezinárodního festivalu jazzového piana se odehraje 19. listopadu a vystoupí na něm David Helbock z Rakouska, Maďar Robert Lakatos a americká pianistka Lynne Arriale, která v ČR účinkovala naposledy vloni po boku George Mraze a Randyho Breckera, její české návštěvy ale mají dlouholetou tradici již od dob festivalu Jazz Goes to Town. 

Poslední den festivalu 26. listopadu přivítá Takana Mijamota z Japonska, tuniského pianistu Wajdiho Chérifa a Poláka Piotra Orzechowského.

zdroj: JMW & uvedené, foto PR