Slovo na úvod:

Před nedávnem mě a Českou jazzovou společnost oslovil Daniel Konrád s nápadem uspořádat anketu o nejlepší české jazzové CD. Jazz není zrovna v popředí zájmu médií a tak si myslím, že jakákoli podpora, třeba ve formě ankety, je dobrá.

Rozhodli jsme se tedy anketu uspořádat a oslovit co možná nejširší spektrum lidí, kteří se o jazz zajímají či jsou s ním přímo profesně spjati: hudebníky, publicisty, vydavatele, majitele jazzových klubů, pořadatele festivalů. Nebylo naším úmyslem ustanovat pouze jakousi několikačlennou porotu, která rozhodne o „nejlepším“ CD.

V našich možnostech rovněž nebylo rozeslat všem osloveným každé jednotlivé album – a neveřím také, že by všichni opravdu všechno slyšeli. Anketa tedy nechce být a není nějakým objektivním soutěžním hodnocením. Chtěli jsme spíše touto formou zaznamenat různá vyjádření k nově nahraným deskám a tím potažmo upozornit na to, že jazz se u nás točí, že je kvalitní, vyvíjí se a stojí za to.

Myslím si, že takto je anketa přínosnější, než by byla, kdyby se hodnotilo v úzkém kruhu „odborníků“. Chtěli jsme také ve větší míře zapojit i veřejnost, ale tady jsme zatím omezeni našimi – zejména finančními – možnostmi.

Děkuji tedy touto cestou všem, kteří anketě čas věnovali, ať jako přispěvatelé svým hodnocením či jako samotní autoři a vydavatelé. Zvláštní dík patří Danielu Konrádovi, který anketu technicky připravil a zpracoval.

Martin Šulc
předseda České jazzové společnosti
www.czechjazz.org
msulc@czechart.cz

Jak hlasovali oslovení muzikanti:


Jaromír Honzák, kontrabasista a skladatel:

Můj hlas je pro desku Miroslava Vitouše Group: Remembering Weather Report. O ostatních nebudu hlasovat, to by byl tzv. střet zájmů. Politici neví, co to znamená, já si to ale pamatuju, někde jsem o tom četl. Toho, co o tom psal, už myslím zavřeli…

Jinak tahle Vitoušova deska mě opravdu nadchla, podle mého názoru dosahuje kvalit jeho desek z 80. let (First Meeting, Journey's End) nebo je přesahuje. Je to kompaktní kapela, syrový projev, originální sound. Kromě toho má CD neuvěřitelný zvuk po technické stránce, mám pokušení říct, že jsem lepší neslyšel – barvy nástrojů a celkový prostor nahrávky je neuvěřitelný. Mám radost, že se Vitoušovi povedla taková deska, dříve jsem ho hodně poslouchal a potom mě dost dlouho jeho věci až tak nebavily. Zase až teď s touto deskou.

Emil Viklický, klavírista a skladatel:

Nejlepším mladým sólistou je dnes u nás bezpochyby trumpetista Mirek Hloucal. Dávám tedy tímto hlas nahrávce, kde Mirek hraje. Snad je to CD Mateje Benka, nevím.

Yvonne Sanchez, zpěvačka:

Musím říct, že celková úroveň je velmi dobrá, je to mnohem lepší než v devadesátých letech. A úplným vítězem je Animal Music, to je jasné, mají dobré interprety a za minulý rok tam vyšla spousta desek, které mají velmi dobrý zvuk, počínaje Beatou Hlavenkovou přes Lanugo a Jaromíra Honzáka. Ale zvuk jim dělá Lukáš Martínek, takže se nedivím, že to zní super.

Kdo je pro mě nejoriginálnější je Tomáš Liška. Pustil se do záběru, který není úplně obvyklý, ta kombinace s bandoneonem Daniela di Bonaventury je strašně zajímavá! Má to takový latinský podtext, i když on je Čech a tady bych neočekávala, že se někdo z českých instrumentalistů vydá touto cestou. Vyhrává u mě tím, že je nejoriginálnější a taky je tam David Dorůžka, který je fantastický na akustickou kytaru. Důležité je, že všechny skladby až na jednu, která je Davida, jsou Tomáše Lišky.

Infinite Quintet má zajímavé skladby, hraje tam Viliam Béreš a je poznat, které skladby napsal on a které trumpetista Míra Hloucal. Protože mají velmi originální duch psaní, ty Viliamovy tak harmonicky poletují, kdežto Hloucal je takový klasicky jazzový. A nejlepší zvuk má album Beaty Hlavenkové! To je úplně americký sound a moc se mi líbí, jak Beata používá svůj hlas. Ale vyšlo tolik dobrých desek! Honzák s Polákama, kvintet Mateje Benka a tak. Lanugo je velmi dobré, Markéta Foukalová tam dělá dobré věci. Všechno je to vlastně jazz, ale totálně jiný a ve všem se liší. Proto je hrozně těžké to obodovat.

David Dorůžka, kytarista a skladatel:

Bylo pro mě velmi těžké vybrat z dlouhého seznamu jazzových CD, která u nás loni vyšla, jediné, které mě nejvíce oslovilo. Výborných „českých“ desek byla v roce 2009 celá řada – CD Miroslava Vitouše, Beaty Hlavenkové, Lanuga, Najponka, Matěje Benka… Všechna tato CD určitě zasluhují nějaké ocenění.

Po dlouhém přemýšlení jsem se rozhodl dát svůj hlas desce, která má kvality, které jsou pro mě jako hudebníka i posluchače velmi důležité a občas se mi zdají býti opomíjeny. Je to CD Speak Slowly kapely Infinite Quintet. Na Infinite Quintet a jejich debutu se mi líbí, že je z něj slyšet, že dohromady fungují již dlouho doopravdy jako „kapela“, jsou perfektně sehraní, hrají autorský repertoár a ke své hudební přesvědčivosti nepotřebují žádné hostující zahraniční superhvězdy. Jejich hudba mě oslovila svojí svěžestí a otevřeností, autorským rukopisem jednotlivých členů i jednotnou zvukovou a hráčskou koncepcí, která si bere to nejzajímavější ze zahraničních vlivů, ale zároveň všechny inspirace rozvíjí po svém. Moc se těším na další desky Infinite Quintet a přeji jim to nejlepší.

Robert Balzar, kontrabasista:

Hlasuji pro desku Mateje Benka: Time Against Us – podle mě je to současná muzika, která ctí tradici a respektuje hudbu vážnou, je to přirozený tok muziky – prostě elegantní.

Dorota Barová, violoncellistka a zpěvačka:

Tomáš Liška: Invisible World – krásná hudba… díky spojení těchto tří muzikantů je tato deska výjimečná… Lanugo a Infinite Quintet – mladé kapely s velkým hráčským potenciálem a svojí vlastní tvorbou, s talentem a svým zvukem, jdou si za svým, hledají a nacházejí… samé plusy… vivat českým mladým autorům!

Jana Koubková, zpěvačka a dramaturgyně klubu U staré paní:

Fakt je, že všechny tuzemské jazzové nahrávky roku jsem neslyšela, ale z těch, které ano, je to určitě Martin Brunner Trio: Behind the Clouds. A proč? Protože po dlouhé době slyším zajímavé melodické nápady od českého autora, mladého Martina Brunnera, i když i on se jistě inspiroval u těch jazzových hvězd z USA. Ale přesto u něj slyším originalitu české melodičnosti, kterou je Martin zdravě nakažen! Že totiž jen neukazuje, jak všichni umí hrát, ale že slouží hudbě samé… těším se na jeho další CD…

Ondřej Pivec, varhaník:


Jaromír Honzák – Little Things. Pro mne je deska Jaromíra Honzáka jednou z nejlepších nahrávek, co jsem kdy slyšel. Je podle mne na světové úrovni. Nejen zvukem, kompozicemi a hráčskými výkony, ale především opravdovostí a hloubkou sdělení.

Na druhé místo dávám NajPonka: Night Lights, jelikož je pro mne odjakživa vzor, především co se týče swingu, času a hudebního vkusu. Jako třetí je u mne Matej Benko: Time Against Us. Je to těžké, to pořadí vlastně ani nereprezentuje, jak kvalitní podle mne ty desky jsou. Navíc ne všechny jsem slyšel a ty, co z toho seznamu znám, jsou výborné všechny.

Libor Šmoldas, kytarista:

Hlasuji pro desku Infinite Quintetu. Není to jednoduchá volba, je to kvalitní, současný, upřímný a autorský jazz hraný českými muzikanty, tím to u mě zvítězilo nad ostatními.

Miriam Bayle, zpěvačka:

Z toho mála, co som počula, vyberám: Jaromír Honzák kvintet, Matej Benko kvintet, trio Najponk-Mraz-Šulc, Lanugo. Pišem to bez poradia, ťažko sa mi rozhoduje, co je naj......

Jan Hála, ARTA/2HP, klavírista, skladatel, aranžér a vedoucí big bandu KJJ

Tomáš Liška: Invisible World. Podle mne nejzajímavější česká deska roku 2009. To, že je Tomáš skvělý basista, víme všichni, že je tak dobrý skladatel, leckoho překvapilo – trochu i mne. Skvělá nálada, i když ne tak docela jazzová, s velkým žánrovým přesahem. Nezvyklé (pro české desky) obsazení. Velmi mne překvapil i David na akustickou kytaru, tak jsem ho neznal. Deska je skvělá tím, že je úplně jiná. Všechny ostatní desky, které jsem slyšel, se pořád více méně pohybují na tom malém českém jazzovém písečku, ale tohle album je od prvotní myšlenky vzniku posunuto někam dál – super.

Beata Hlavenková: Joy For Joel a Jaromír Honzák: Little Things. Obě alba mají vysoký standard – asi i díky skvělým hostujícím sólistům (Perry, Cheek). U obou hlavních protagonistů cením skladatelskou invenci. Samozřejmě výkony všech zúčastněných hráčů jsou (jak jinak?) vynikající. Beata je takový nenápadný talent, který na sebe sem tam upozorní. Myslím, že její velká chvíle teprve přijde. Míru znám dlouhá léta a vím, že to je velmi koncepční člověk s jasnou představou, ze které neuhne – nedělá kompromisy – a proto si ho moc cením.

Martin Brunner: Behind the Clouds. Velký talent mladého Brunnera vidím především ve skladatelské oblasti. Tam má, myslím, velkou budoucnost. I jako pianista je velmi talentovaný (stejně jako spoluhráči jeho tria). Na to, že to je debut, to je docela suverenní (i když tam samozřejmě jsou ještě rezervy). Brunner je pro mne objevem stejně, jako byl před lety Matej Benko.

Matej Benko, klavírista a aranžér:

Neslyšel jsem všechny, takže není fér, abych hodnotil nejlepší, je to náročné. Ale řeknu, co se mi líbí. Rozhodně Najponk, který zaplaťpánbůh zase hraje. To je takový skvost, kterého by si měla vážit celá česká hudební scéna. Věřím Tomáši Liškovi s jeho novým albem, i když jsem zatím slyšel jenom ukázky. Mám rád jednoduchou a přesto hlubokou hudbu. Libí se mi Beata Hlavenková, Infinite Quintet i Lanugo (i když to bych nezařadil mezi jazzové desky). Bohužel jsem neslyšel nového Honzáka. A milé překvapení je Martin Brunner Trio – Martin je velmi šikovný pianista a kreativní skladatel.

Karel Růžička, klavírista a skladatel:

Tipnul bych si na mladíky a album Martin Brunner Trio – Behind The Clouds. Cením si na tom jak hráčských výkonů muzikantů, tak i repertoáru. M.B. je podle mne jeden z nejoriginál­nějších a nejcílevědomějších mladých jazzových skladatelů a dokáže pro svou hudbu nadchnout i své spoluhráče, což je z nahrávky také cítit.

Michal Hejna, bubeník, majitel vydavatelství Arta a jazzklubu Agharta:

Nejvíc mě z toho nepřeberného množství not, chorusů a uměleckých počinů zaznamenaných na nepřeberném množství převážně neprodejných alb, z nichž některá by dle mého názoru neměla vůbec spatřit světlo světa, zaujaly tyto nahrávky:

Martin Brunner Trio – Behind the Clouds… je potěšitelné, když mladí muzikanti dokáží nahrát ve třech album, které se dobře poslouchá a zárověn dokáží obdobně hrát v klubu pro mnoho lidí a ty pak k poslechu přinutit a sál neopustit.

Jaromír Honzák – Little Things… byť je Míra muzikant, který svými živými projekty lidi z našeho klubu lidi spíše vyhání, oceňuji tuto desku, neb mě zaujala svým zvukem a zvláštností. Jinými slovy umění je zde na hranici hledání něčeho nového, ale na takové, jakou i já „rockovo orientovaný“ snesu.

Matej Benko Quintet – Time Against Us… ačkoliv mám raději Matejovo trio, neb kvintet jest náročnější, tak jsem se velmi rád podílel na tomto výjimečném albu výjimečného pianisty a skladatele… samozřejmě pouze finančně.

Tomáš Liška, kontrabasista a skladatel:

Miroslav Vitous: Remembering Weather Report. Dokonalý sound, opět přichází s novým přístupem k hudbě… Infinite Quintet: Speak Slowly. Skvělé kompozice, sehranost, skvělá kapelní práce, jednotlivé výkony… Beata Hlavenková: Joy For Joel. Naprostá kompoziční vyzrálost, originální sound a skladatelský rukopis.

Petr Dvorský, kontrabasista:

Svůj hlas dávám triu Martina Brunnera a jejich desce „Behind The Clouds“ (Arta Records). Je to svěží hudba, plná dobrých autorských i aranžérských nápadů a muzikálního provedení. Deska mimo jiné vysílá signál, že se na české jazzové scéně objevily nové tváře s obdivuhodnou muzikantskou vyzrálostí a slibným tvůrčím potenciálem. 

Zuzana Dumková, zpěvačka:

Začnu pěkně zkraje – naposledy mě zaujalo album Tomáše Lišky: Invisible World. A to především svojí intimitou, čistotou zvuku, skvělou hráčskou a zvukovou barevností a zručností všech zúčasněných, skladbami, minimem perkusí a zpěvu, napětím a především spirituální atmosférou. Originální nápad spojit bandoneon, španělku a kontrabas v jedno stojí za poslech.

Lanugo je velmi pestré album vším. Hezké písničky a jímavé aranže, vokály… Jedinou vadou na kráse desky je (asi jen pro mne) angličtina – navíc ta naše – česká… teď tolik „chtěná“. Když Markéta Foukalová zpívá v mateřském jazyce, je daleko víc obnažená – tudíž intimnější, exotičtější a nesplývá s davem anglicky zpívajících pěv. Jsou to písně na hranici popu a jazzu… tzv. mezižánrovka – svěží vítr do plachet české současné hudby (nejen jazzové)…

No a dál už se rozepisovat nebudu. Vzhledem k hudbě, jakou sama vytvářím a žiji, je pochopitelné, že mému srdci jsou nejbližší hraniční hudební počiny – inovátorské kompozice, originální interpretační přístupy a neobvyklé nástrojové sestavy apod… Nejspíš to bude tím, že jsem se v minulosti posluchačsky i hráčsky náležitě vyžívala v klasickém jazzovém soundu kapel, kterých vždy bylo, je a bude stále dost. V minulém roce 2009 byl v Čechách natočen vskutku úctyhodný počet skvělých jazzových nahrávek a když je poslouchám svým staronovým uchem – mám z většiny z nich radost, protože laťka vkusu, hráčských a skladatelských schopností našich muzikantů stoupá a stoupá stále výš…

Pavel Hrubý, saxofonista:

Tomáš Liška: Invisible World. Krásné album – skvělý zvuk – krásná hudba – miluju zvuk bandoneonu a spojení s kontrabasem a klasickou kytarou je výborné. Vynikající debut Tomáše Lišky! Mám radost, že Animal Music lehce vybočil z prozatím zavedeného vydávání „intelektuálního moderního jazzu“ a doufám, že se bude Petr Ostrouchov snažit jít ještě dále v hledání a experimentování ve svém vydavatelství.

Emil Viklický: Sinfonietta – The Janáček of Jazz. Mám rád moravskou lidovou hudbu, potažmo Janáčka a dle mého názoru se toho Emil Viklický zhostil dobře – výborný zvuk a interpretace – a také se mi líbí, že i přes svůj „věk“ se p. Viklický snaží stále vytvářet něco neotřelého, zajímavého…

Jaromír Honzák Quintet: Little Things. Mírovy kompozice poznám na sto honů – má svůj osobitý hudební jazyk a toto CD je krásné zvukem a intimitou nálad – jemně a citlivě propracované aranže …

Petr Zelenka, kytarista:

Za zcela výjimečné považuji poslední Honzákovo album „Little Things“. Deska je více než jen výborně zahraná, je plná inspirovaných momentů a to je vzácné. Je vyvážená ve všech směrech od začátku do konce. Některé skladby mě dostaly: např. Friendly Space svými neobvyklými sonoritami, Clear svou nádhernou melodií nebo poslední skladba, kdy se ke kapele připojí smyčcový kvartet.

Dále nelze nezmínit debutové album Tomáše Lišky „Invisible World“, dýchající úžasnou čerstvostí a ubírající se jiným směrem než většina tuzemské produkce. Toto „menšinové“ pojetí je mi sympatické a přál bych si, aby se zdejší jazz ještě více rozrůznil. Líbí se mi i alba dvou pianistů: Beata Hlavenková – „Joy for Joel“ a Matěj Benko – „Time Against Us“. Obě obsahují zajímavé kompozice a jsou skvěle zahrané.

Rostislav Fraš, saxofonista:

Beata Hlavenková: Joy For Joel. Na Beatině CD se mi líbí kompozice, harmonické postupy, rytmický koncept, barevně-zvuková, ale i stylová pestrost, která ovšem na mě nepůsobí nekompaktně v rámci CD jako celku. Nahrávce určitě taky hodně prospělo účinkování takových sólistů, jako jsou Ingrid Jensen a Rich Perry, ale i využití vokálu a pedal steel kytary pro melodické linky, harmonie a barvy. (V sólech někdy steelka působí trochu neohrabaně, ale to je dáno limity, které ten nástroj má. Není úplně vhodný pro lineární hraní… ale barva v kapele je to krásná).

Infinite Quintet: Speak Slowly. Myslím, že je to dost podstatná nahrávka. To je kvintet, který prostě má svůj zvuk. Líbí se mi dominantní osobnost Míry Hloucala, coby skladatele i sólisty, který ovšem dobře zapadá mezi neméně výrazné spoluhráče Béreše, Kalfuse a Nováka. Taky mě potěšil Petr Dvorský. Spousta lidí ho zná jako mainstreamového basistu, tady se ale ukázala jeho všestrannost a spolehlivost. Celkově se CD dobře poslouchá… na to, jak je to komplikovaná muzika, má silnou náladu, něco, co vás vtáhne…

Dano Šoltis, bubeník:

So mnou to bude jednoduché, mňa najviac najviac oslovily tieto nahrávky: Beata Hlavenkova – Joy For Joel, Jaromir Honzak – Little Things, Lanugo a Infinite Quintet – Speak Slowly. Čo komentovať? Každá z tých nahrávok má osobitý charakter a vyjadřuje hudobnú podstatu kapely, případně osobnosti (Beatka, Jaromír). Hudobná pestrost a osobitý hudobný prejav je to, co ma na každej z tých nahrávok baví a kvôli čomu som rád, že tu vzniká kopec skvělej a otvorenej muziky!

Miroslav Hloucal, trumpetista:

Jaromír Honzák Quintet: Little Things – tahle deska mě oslovila asi nejvíc. Hrají zde velmi vyspělí muzikanti a jejich výkony už nejsou jenom osobní, ale ta kapela zní jako celek. Chris Cheek, který je na této desce hostem, mě naprosto nadchl. I on zní, jako kdyby s nimi hrál odjakživa. Krása!!!

Tomáš Liška: Invisible World – Tomášova první deska je naprosto skvělá. Hrozně moc mne překvapil. Napsal opravdu krásné písničky. Moc se mi líbí, jak hrajou ti tři muzikanti dohromady. Tomáš se hodně posunul jako muzikant, ale i jako skladatel.

Lanugo – Vím, že není asi úplně fér psát o desce, na které hraju, ale moc se mi ta deska líbí. Není sice jazzová, je spíš popová a symfonická. Viliam Béreš zde převedl, jak je kreativní, že dokáže udělat z triviálního nápadu zajímavou kompozici. Poslouchám tu desku pořád a baví mě to hrát i naživo, i když si tam moc na trumpetu nezahraju (pouštím samply).

Tomáš Hobzek, bubeník a skladatel:

Miroslav Vitouš Group: Remembering Weather Report (ECM). V případě alba Miroslava Vitouše si ani netroufám mít nějaké hodnotící připomínky, to je prostě dílo, které poslouchám s obrovským respektem.

„Little Things“ Jaromíra Honzáka mě zaujalo především skvělým hudebním zpracováním, oproti tomu deska Beaty Hlavenkové zase zajímavými kompozicemi. Všechny mnou vybrané „české“ nahrávky mají společný jmenovatel – účinkují na nich zahraniční hudebníci, kteří svou kvalitou výrazně zvyšují úroveň nahrávek. Máme se od nich ještě hodně co učit…

Martin Novák, bubeník:

Jaromír Honzák: Little Things. Tuhle desku opravdu nejde poslouchat jako kulisu. Naléhavá hudba, která mě vždycky nabije… Osobností, které ji vytvořily, si odjakživa nesmírně vážím a z desky mám ohromnou radost! Určitě velký přinos české hudební scéně. Krása!

Cyrille Oswald, holandský saxofonista žijící v Praze:

Pro mě je to album Tomáše Lišky: Invisible World. Jeho intimní nálada povznáší posluchače a prozrazuje Tomášovu lásku k melodické hudbě. Ta deska je křišťálově čistá, hluboká a lehká zároveň a díky tomu si ji mohu pouštět každý den – a dokonce mi to doma ani nikdo nevyčítá, naopak z ní mají všichni radost. Hudba pro celou rodinu! 

Jakub Zitko, varhaník a dramaturg klubu Jazz Dock:


Myslím, že asi nejlepší je deska Jaromíra Honzáka: Little Things – hlavně celkovým vyvážením a kvalitou všech složek – kompozičně, hráčsky, rozmanitostí, zvukově. Zajímavý host Cheek, který je v tomto případě přiměřený a opodstatněný, ne jako v jiných případech. Jinak se mi líbí i desky Lanuga a Infinite Quintetu.

Boris Urbánek, klávesista:

Miroslav Vitouš – Remembering W.R.
Jaroslav Šimíček – Cesta domů
Beata Hlavenková – Joy for Joel

Jakub Doležal, saxofonista:

… při pročítání seznamu loňských novinek jsem si uvědomil, kolik zajímavého se momentálně v Čechách děje. Jsem hrozně rád, že při tom můžu být, na druhou stranu je hrozně těžké vybrat si jednoho favorita, nabídka je totiž pestrá a můj posluchačský záběr (zřejmě) pokryje větší plochu, než je (bohužel) pro tuto anketu žádoucí. Mám radost z desek Lanuga, Najponka, Jaromíra Honzáka, Limba, Beaty Hlavenkové, Tomáše Lišky a proto říkám: Infinite Quintet – Speak Slowly. Je to krásná deska!

Roman Vícha, bubeník:

Lanugo – protože když to slyším, tak mi běhá mráz po zádech.
Matej Benko Quintet: Time Against Us – protože ty songy jsou skvělé a nikdo u nás takhle nepíše…
Jaromír Honzák Quintet – protože to má krásnou náladu…

Luboš Soukup, saxofonista:

Jaromír Honzák Quintet: Little Things. Originální zvuk jeho kompozic. Špičkoví hráči, host Chris Cheek výborně zapadá do projektu a zůstává vyvážená deska.

Tomáš Liška: Invisible World. Tato deska mě zaujala na první poslech svoji jemnou komorní atmosférou. Pěkná muzika, skvěle zahraná.

Jiří Slavík & Fred Thomas: Repose. Tato nahrávka mě vážně překvapila. Nevěděl jsem, že máme tak šikovného basistu. Líbí se mi jejich čistý tvůrčí přístup k muzice. Deska na mě působí přesvědčivě a je velice muzikálně zahraná. Jsou v ní slyšet vlivy klasické hudby.


Petr Kalfus, saxofonista:

Podle mého názoru je deska Jaromíra Honzáka nejprogresivnější a instrumentálně nejzajímavější nahrávkou vydavatelství Animal Music za rok 2009.

Martin Brunner ml., klavírista a skladatel:

Z desek roku 2009, které jsem měl možnost slyšet, bych za jazzové album roku vybral (určitě to není překvapení…) „Joy For Joel“ Beaty Hlavenkové. Originální hudba, skvělé a promyšlené kompozice, navíc podpořené provedením výjimečných muzikantů. Moc se mi líbí jeho barevnost.

Nejdůležitější je ale vlastní „zvuk“, koncept či jak to nazvat – jedinečnost projektu, ke kterému se člověk rád poslechem vrátí. Tento výsledek není – ať už jsou interpreti sebelepší – častý, naopak! A je moc fajn, že takových desek u nás dokonce vzniklo v loňském roce víc (myslím, že trochu opomíjená je výborná „Time Against Us“ Mateje Benka), skoro je až škoda označit jen jednu.

Jan Kořínek, varhaník:

Najponk: Night Lights. Samozřejmě Najponk!


Jak hlasovali majitelé jazzových klubů, labelů a pořadatelé:

Martin Brunner, pořadatel festivalu Jazz Goes To Town:

Budu upřímný: mám relativně mizerný přehled o tom, co se v muzice v Čechách děje, v Praze tuplem. Přece jenom jsem v Hradci dost odříznutej od místního dění. Dřív jsem toho znal hodně. Takhle bych musel pořád pendlovat a na to už jsem dost línej. Ale realita je taková, že jsem jedno CD dostal od pana Ježíška (Matej Benko), znám CD syna Martina a ještě jsem dostal CD Jirky Stivína z Hradu (Líbí se mi, dal bych mu hlas a Matejovi tuplem, tomu fandím). Je pro mně velké a pozitivní překvapení, kolik těch alb je, to je super.

Marek Vrabec, umělecký ředitel festivalu Struny podzimu:

Miroslav Vitouš Group: Remembering Weather Report (ECM). Nezaměnitelný zvuk a způsob Miroslavovy hry smyčcem zase jednou vévodí přátelskému „rozhovoru“ hudebníků, jejichž komunikace zavání telepatickými schopnostmi. A že společně vzpomínají na Weather Report? Možná. Ať si Miroslav Vitouš Group (Ambrosetti, Campbell, Cleaver, Portal) vypráví o čemkoliv, stojí za to poslouchat.

Z titulů skvělého Animal Music řadím na druhou a třeti příčku hned dvě jejich desky: Jaromír Honzák Quintet: Little Things (Animal Music) Tomáš Liška: Invisible World (Animal Music)

Petr Kratochvíl, Jazz Klub Kladno:

Pro mne dlouhodobě nejvýraznější osobností české jazzové scény je Jaromír Honzák. Proto i můj hlas patří albu Little Things, jehož koncertní podobu jsme měli možnost na Kladně slyšet s hostujícím Chrisem Cheekem. Jaromír Honzák skládá velmi zajímavou hudbu, která daleko přesahuje žánrovou škatulku jazzu. Jeho hudba je dle mého soudu opravdu současná, moderní, odvážná a stále hledající…

Miroslav Kleňha, klub Antré (Český Krumlov):

Můj výběr je Lanugo, dle mého nejbarevnější deska, která letos vyšla, laškující s popem, ale dostatečně jazzová na to, aby oslovila početnější publikum, hravá, mladá a přesto velmi hluboká. Vyhrává u mě počtem muzikantských nápadů, tím, že si je muzikanti nešetří na další písně, případně desky.


Pavel Vlček, Cube-Metier:

Najponk-Mráz-Šulc: Night Lights. Prošel jsem tím jazzem, co mi tu během roku 2009 přistál, a musím to dát na první místo i přesto, že je to od konkurence. Dlouhá léta jsem nejen Najponkovým vydavatelem, ale i fandou. A právě na této nahrávce se vše viditelně rozsvítí a rozzáří tím kontrabasem George Mraze, zkrátka tento člověk celou muziku potlačí a pozvedne úplně až do nebe.

Jaroslav Čečrdle, jazzklub Slaný:

Miroslav Vitouš: Remembering Weather Report. Vitouš je asi nejlepší jazzový kontrabasista vůbec, s Geraldem Cleaverem jsou skvěle sehraní, jako kapelník má na svých posledních deskách jasnou představu o projektu a to je znát i na tomto CD.

Svatopluk Košvanec + Roberts / Šulc Jazz Orchestra: Unforgettable. Po dlouhé době big band, který vznikl v ČR a který zní jinak, než jsme zvyklí. Sešli se v něm výborní hráči, kteří beze zbytku obstojí v sekcích i jako sólisté. Výběr repertoáru je moc dobrý, aranžmá nejsou zrovna obvyklá.

Glenn Spicker, majitel jazzklubu U Malého Glena:

Vážně jsem neměl čas si toho moc poslechnout! Najponk mi dal pár nahrávek a jsem fakt rád, že zase začal koncertovat. Taky jsem si poslechl ten Košvancův big band, ale nehrálo mi to dobře v autě, ta nahrávka je nějaká divná. Ale fakt bych je rád slyšel ve studiu! A těší mě, že vyšlo to CD Tomáši Liškovi, je to vážně dobrej basista a hlasuju pro něj. Taky si musím poslechnout toho posledního Honzáka. Snad to na mě nebude moc esoterický. Mohlo by to bejt skvělý!

Vladimír Lederer, majitel pražského klubu Jazz Dock:

Já volím Beatu Hlavenkovou s albem Joy for Joel, čehož důvodem je hlavně spojení virtuosního, ale přitom žensky jemného a něžného klavíru Beaty s ostrou a spíše agresivní trumpetou Ingrid Jensen.

Lucie Kukulová, Amplion Records:

Moc jsem toho nenaposlouchala, kromě Limba vlastně jen Beatu Hlavenkovou, Lanugo a Infinite Quintet. Zajímal by mě Najponk, M. Honzák a docela i Tomáš Liška, na M. Benka bych šla radši na koncert (koukat na něj, jak hraje, to je radost). Na Lanugo jsem se těšila (a vlastně jsem je chtěla i vydávat), mají příjemnou náladu a Markétin vokál se mi moc líbí. Také se mi líbí, jak kapela krásně a přirozeně slouží písničce, nikdo nepředvádí „velký jazz“ (a je to vůbec jazz?), i když všichni jsou bezesporu hráči velcí. Já o tom nedokážu psát nijak zasvěceně – jsou to pocitové věci a nedokážu je rozebírat, nevím, proč se mi co líbí či nelíbí, buď ve mně hudba zarezonuje, nebo nezarezonuje – a zrovna Infinite Quintet je procházka mými duševními krajinami. Zrovna tak, jako třeba Vertigo.

Neumím o hudbě psát ani mluvit, možná ji neumím ani dobře poslouchat, mohu popsat jedině své pocity. Co se týče nového Limba, zde je naprostý důkaz mé “profesionality” v oboru: vůbec jsem netušila, co vydávám! Kluci měli plnou důvěru, na natáčení jsem nebyla (stonalo mi jedno z dětí, tuším), Aleš ani Pavel mi neposlali nic k ochutnání a v podstatě říkali „nech se překvapit“. Překvapená jsem teda byla, a po Kalimbu jsem si na nový sound musela zvykat!

Out of Body má naprosto jiný časoprostorový parametry, je to najednou temný a místy i úzkostný Limbo, kam se poděl nekonfliktní Pan Tau? A odkud přiletěl tenhle čaroděj Michal Nejtek? Je to snad Kubrickův bratranec? Ačkoliv je Limbo tak jiné, rukopis Pavla Hrubého se samozřejmě nezapře. (A ano, ovšem, já starej romantik zase mám nejradši skladbu Native Country). Baví mě a překvapuje Jirka Šimek a baví mě Tomáš Reindl na tabla. Mám tuhle desku moc ráda, nejen proto, že je „moje“, ale proto, že je nad očekávání. Že vtáhne. Že dvanáctiminutovou skladbu posloucháš s napětím, co bude dál, co se ještě přihodí. Je to příběh. Film. (Vlastně mi teď došlo, jak jsou i názvy skladeb úplně geniální).

Ivan Dostál, Mezinárodní festival Jazz & Blues v Ústí nad Labem:

Svatopluk Košvanec & Jazz Orchestra: Unforgettable. Ideální spojení starší jazzové generace /Košvanec, Mráz, Hod O´Brien/ s mladší nebo střední generací jazzových hudebníků. Skvělé instrumentální výkony.

Tomáš Katschner, pořadatel Mezinárodní hudebního festivalu Jazzinec:

S potěšením jsem zjistil, že značnou část desek jsem slyšel a řadu z nich i poslouchám. Tím pádem je mé rozhodnutí, komu dát svůj hlas, poměrně snadné: Beata Hlavenková: Joy For Joel. Deska, která mě stále baví – vícevrstevnatá, precizní, v dobrém slova smyslu „světová“ a přitom se středoevropskými hudebními kořeny. A navíc – její živé provedení na Jazzinci bylo skutečným svátkem!

Tomáš Liška – Invisible World. Osvěžující změna – tiché zastavení v čase – pro mě velké překvapení. Ale asi by to správně mělo být odměnou pro J. Honzáka – protože on je inspirátorem obou desek (alespoň si to myslím).

Šimon Kotek, Palác Akropolis:

U mě je volba celkem jasná – těch dobrých alb je za loňský rok fakt hodně, ale Jaromír Honzák Quintet – Little Things se povedlo výjimečně, Chris Cheek je zajímavým přínosem do Q J. Honzáka. J. Honzák vlastně není ortodoxní jazzman a i proto je tahounem českého jazzu.

Antonín Matzner, dramaturg festivalu Pražské jaro:

I kdybych toho z té požehnané várky slyšel mnohem víc, asi bych beztak za album roku zvolil Unforgettable Svatopluka Košvance s orchestrem Osiana Robertse a Martina Šulce. Ocenění si zaslouží především proto, že konečně dal někdo Sváťovi Košvancovi šanci, jakou měl dostat už dávno. Stále hraje úžasně a přitom mu sekundují skvělí muzikanti včetně welšského saxofonisty Osiana Robertse, britského trumpetisty Steve Fishwicka, amerického pianisty Hoda O´Briena a samozřejmě Jirky Mráze. Bezchybný projekt!

Petr Ostrouchov, majitel vydavatelství Animal Music:

Těchto pět alb pochází z mé produkce, tudíž je všechna důvěrně znám. Protože do svého edičního plánu vybírám zásadně věci, které mne osobně oslovují, jsou tato alba z loňské vydavatelské smršti mému srdci nejblíže, spolu s Benkovým albem z produkce Arta Records. Navíc mám pocit, že loňská várka Animal Music se kromobyčejně povedla, též je velmi pestrá a pokrývá mnoho jazzových sub-žánrů (ať už je chápeme jakkoliv). Nemohu být tudíž nezávislým posuzovatelem loňské produkce, též proto, že cca polovinu všech těch loňských alb jsem zatím neslyšel… Nyní pár subjektivně zaujatých hodnotících slov:

Tomáš Liška: Invisible World. Podle mne výjimečná deska, už stylem hudby, který Tomáš uchopil; jeho skladby (v u nás dosud neslýchaném „saluzziovském“ spojení nástrojů: kytara, kontrabas, bandoneon) jsou ovlivněny pestrou směsicí stylů, od flamenca přes country, latinu, tango a folk až k free jazzu, přesto to není umělý slepenec, ale nesmírně autentická a hluboká, místy až intimní hudba. Tomášův poctivý a odpovědný přístup k tvorbě se ideálně setkal s perfektní hudebnickou i lidskou souhrou všech tří spoluhráčů, takže nahrávky mají vše, co mají mít, i po interpretační stránce.

Beata Hlavenková: Joy for Joel. Není pro mne pochopitelné, proč musela na svůj sólový debut čekat tak dlouho takto talentovaná skladatelka a interpretka, další výjimečný zjev na české scéně. Beata sestavila odvážnou „new-yorskou“ kapelu v čele s Ingrid Jensen a Richem Perrym a z natáčení (i přes riziko omezeného časového prostoru pro zkoušení) vzešly úžasné nahrávky, kde to jiskří hudebnickou interakcí, vše na základech dokonalých Beatiných kompozic.

Infinite Quintet: Speak Slowly. Pár let existující kapela spojuje na svém debutovém albu tři skladatelské úhly pohledu, které se výborně doplňují: trumpetista Hloucal, saxofonista Kalfus i klavírista Béreš mají každý svůj úhel pohledu na svět i na hudbu a málokdy se stane, že by se takto rozdílné přístupy spojily v dobře fungující celek. Platí to i o interpretaci, kde ke třem jmenovaným přibývá perfektně fungující rytmika Novák-Dvorský. Pro mne je Infinite Quintet objevem, hlavně pro suverénnost a jistotu projevu.

Jaromír Honzák Quintet: Little Things. Honzák je už jistota sama o sobě, takže to, že jeho nové album je opět výjimečně dobré, už asi nikoho nepřekvapí. K perfektně fungující a sehrané česko-polské kapele zde přibyl saxofonista Chris Cheek – jako by spolu hráli odjakživa. Honzák ve své skladatelské práci nemá žádné stylové limity a jeho skladby proto volně plují na moři různých výrazových prostředků zcela přirozeně. Další člověk, u kterého je spolehnutí, že jeho hudba je přirozeným odrazem jeho osobnosti. Jak by asi nějak řekl Marek Eben – až se s tou osobností blíže seznámíte, poznáte všechny ty běsi…

Lanugo: Kapela jest sice složena z jazzových hudebníků a hraje většinou v jazzových klubech, takže škatulkativně bývá zařazována do jazzu (který ve směsi jejich stylů nechybí, ale nepřevažuje), přestože kdyby věci fungovaly normálně, byla by to na špičce figurující pop-rocková kapela servírující autentickou hudbu, někde na trase mezi Björk a Peterem Gabrielem. Na české popové scéně ovšem vládne hudba bezvýznamná, nepodstatná a povětšinou bezobsažná a je jí tolik, že Lanugo se musí schovat tam, odkud vyšlo – mezi jazzmany.

Matej Benko Quintet: Time Against Us. Z produkce Arta Records mne loni velmi oslovila Benkova kvintetní deska, neboť Benko je jedním z dalších pilířů české scény, jak skladatelsky, tak interpretačně. Jediná moje výhrada směřuje ke zvukové podobě mixu, což je ovšem forma, nikoli obsah. Benkova deska je z loňské produkce jediná, u které lituju, že nebyla vydána na labelu Animal Music. Ostatní loňské tituly mne buď nijak extrémně neoslovily, nebo je neznám. Jsem ale přesvědčen, že zásahem pro mé ucho bude Vitoušovo „Remembering…“, až si ho pořídím.

Jak hlasovali oslovení hudební publicisté a manažeři:

Dominika Janigová, Animal Music a manažerka:

Jaromír Honzák Quintet – Little Things. To je favorit číslo jedna – alespoň pro mě osobně. Tahle hudba je jazzovou Amerikou – dost dobře možná i proto, že Jaromír s tamním hudebním světem neustále komunikuje. Hladce se poslouchá, je plná rozličných energií, na nic si nehraje, ale zároveň je šmrncovním důkazem toho, že kdo si počká, ten se dočká opravdu kvalitních věcí.

Infinite Quintet – Speak Slowly. Přijde mi, že tato deska je trochu nedoceňovaná, a přitom má vlastnosti, které by mnohá jiná tuzemská alba mohla jen tiše závidět. Předně, jde o debutovou desku pěti českých jazzmanů, která vychází po třech letech existence kapely, čili obsahuje již patřičně vyzrálý a prozkoušený repertoár. Jde o velice introvertní a introspektivní skladby, které jsou pravým opakem současného mainstreamového jazzu – i díky tomu jde o odvážný počin, který nemusí být srozumitelný obecnému publiku.

Najponk – Just For My Friends. Najponkovu sólo desku vybírám za odvahu a vervu, se kterou se rozhodl opětovně pokořit ne vždy zrovna hostinnou krajinu české jazzové scény. Najponk sází linky energeticky, s odhodláním a jistotou. Piano jazz musí být dobrý, rytmický, musí sedět – a ten Najponkův tady prostě sedí.

Tomáš Liška – Invisible World. Tuto desku vybírám proto, že jí, alespoň zatím, není hudebního soupeře na našem trhu. Mohou za to hlavně jemné a melodické skladby Tomáše Lišky, které podtrhuje zvuk v Čechách nepříliš užívaného nástroje, bandoneonu Itala Daniele Di Bonaventury. Správně hutný hlas Marty Topferové té atmosféře ještě více přidává – a znovu se dostávám k tomu, že mi přijde, že podobnou desku jsem u nás prostě ještě neslyšela.

Aleš Opekar, Český Rozhlas Vltava:

Moje volba je Tomáš Liška: Invisible World. Sedla mi svým poklidným a hloubavým rázem, tím jak minimum nástrojů dokáže dosáhnout maximálního účinu. Navíc zvuk bandoneonu je na české moderní jazzové scéně osvěžující novum. Nástroje se přitom skvěle pojí dohromady, stejně tak jako melodie s rytmy. Jednoduché (já vím, že ne, ale působí to tak), průzračné, efektivní.

Igor Wasserberger, novinář:

Navrhuji ocenit dva tituly: zaprvé Remembering Weather Report. Zásadní deska připomínající důvody rozchodu Vitouše (který se Shorterem Weather Report založil) s koncepcí funku přesazovaného Zawinulem. Vitouš i dodatečně dokázal, že jeho hudební cesta se vymkla slepé uličce komercializace, která částečně poznamenala Zawinulův pozdější přístup. Upozornění na kvality Michela Portala, i na nosný odkaz raního free jazzu Ornetta Colemana, jako i na vklad českých hudebníků do vývoje 70. let.

A pak jsou tu Night Lights. Najponk si zasluhuje ocenění za skvělé pochopení hudby neprávem opomíjených pianistů 50. let. Jeho interpretace je propagací jejich postupů a připomínkou aktuálnosti této hudby. Skvělá rytmika Mraz – Šulc.

Ondřej Konrád, hráč na foukací harmoniku a novinář:

Nelze si nevšimnout, že se na zhruba polovině loňských českých jazzových alb podílí zahraniční muzikanti, často zvučných jmen. To zřejmě hned tak nepomine, jen se stane samozřejmějším, jak bude domácí scéna dál prostupovat s mezinárodní. Přičemž ale účast globálně respektovaných instrumentalistů sama o sobě nemusí ještě znamenat víc, než dobře se vyjímající položku v čímsi portfoliu.

Převážně zaplaťpánbůh slyšíme výsledek oboustranně otevřeného setkání. Takových se událo víc než v počtu tří. Ale anketa je anketa. Jejíž respondenti nadto většinou těžko slyšeli veškeré tituly ze seznamu…

Jaromír Honzák: Little Things (Animal Music). Vrcholný výkon roku v oblasti toho, čemu se z nedostatku pojmů říká „soudobý jazz“. Autorsky, hráčsky, zvukově, mírou inspirace, tvořivostí. A zároveň právě tou propojeností.

Tomáš Liška: Invisible World (Animal Music). Album dotýkající se etnické muziky (třebaže už kultivované), ale i hudby takřka filmové nebo baletní, také muselo vznikat v atmosféře plné komunikace.

Svatopluk Košvanec: Unforgettable (Czech Art). Česko-britský „třígenerační“ skoro-bigband dokládá, proč je mainstream nejen základem jazzové edukace, ale i stále živoucí záležitostí. K níž instrumentalisté i aranžéři pořád cosi po svém dodávají. Tady také vyjadřují úctu a lásku k mimořádné hráčské osobnosti. 

Jan Beránek, houslista a novinář:

Beata Hlavenková – Joy for Joel a Jaromír Honzák: Little Things.

Tony Emmerson, americký hudební publicista, žijící v Praze:

Beata Hlavenková: Joy For Joel. Sofistikované album, které jen potvrzuje, že její autorka je strmě stoupající hvězda české jazzové scény. Nápaditá a komplexní hudba, kompozice dobrodružné a bohaté na emoce. Je to všeobsažná deska, která potěší mozek i srdce.

Dr. Lubomír Dorůžka, hudební publicista:

Jaromír Honzák: Little Things. Míra Honzák je spojovací můstek mezi jakousi přechodovou generací Naimy a generací narozenou kolem roku 1980. Té poskytoval první starty na jejich dráze. Little Things pokračuje v tomto trendu, aniž by snížila laťku. Je to doklad soudržnosti našeho jazzu. Tahle volba sice poněkud eliminuje zakladatelskou generaci šedesátých let, ale všechno se do ankety jednoho roku opravdu nevejde.

Limbo: Out of Body. Tohle je něco zcela nového. Michal Nejtek, ročník 1977, tady do jazzu přinesl elektroniku ne jako apartní barvu navíc, ale jako formotvorný element, o něco starší “klasický” saxofonista Pavel Hrubý si mu s tím podal ruce. Nejen nový zvuk, ale také nový způsob práce.

Tomáš Liška Trio: Invisible World. Nová vize v hledání triové souhry – možná trochu zbarvené do latinska, ale vysloveně špičkové v tom, co tvoří podstatu jazzové tvorby.

Petr Zvoníček, Česká televize:

Od přelomu padesátých a šedesátých let sleduji jen světovou jazzovou scénu a domácí znám jen namátkou. Z výčtu loňských jazzových kompaktů mne zaujal titul S. Košvanec & O. Roberts/M. Šulc Jazz Orch. feat. Mráz/OʼBrian: Unforgettable.

Samouk Svatopluk Košvanec (1936!) byl totiž vedle barytyonsaxofonisty Jaroslava Jakuboviče nejlepším hráčem na nedávném koncertu na Pražském hradě. Byl rozhodně jako improvizátor nápaditější, než renomovaný, ale dnes už jen přeceňovaný Randy Brecker. I Košvanec zde místy ´šlapal vodu´ a někdy také bloudil, ale když se rozehrál, byla to nádhera; tenhle muzikant patří mezi nejlepší trombonisty ve světovém srovnání. Naplňuje totiž nepsaný princip jazzu: umí zahrát sám sebe.

Václav Vraný, hudební redaktor Českého rozhlasu:

Z nominovaných nahrávek si vážím všech bez rozdílu, protože vydávání jazzové hudby obecně vyžaduje nadstandardně mnoho hudebního umu, otevřenosti, odvahy a idealismu. Myslím si také, že jazz je u nás na vzestupu, což dokazuje např. Infinite Quintet s fantastickými aranžmá na desce Speak Slowly, kterých se nemohu nabažit.

Nelze opomenout album Joy For Joel první dámy českého jazzu Beaty Hlavenkové. Vznik této nahrávky jsem si začal přát bezprostředně po poslechu Eternal Seekers. Srdeční záležitostí je pro mě Out Of Body improvizátorů Limbo. Kdyby se jen dalo zařídit, aby podobná hudba vznikala ve větší míře také mimo naše hlavní město…

Otakar Svoboda, Polský institut v Praze:

Tomáš Liška: Invisible World. Neboť ta deska mi připadá úplně dotažená. Latinská nálada nepůsobí jako Mičurinův štěp pro povzbuzení poněkud zanedbané domácí jazzové autorské krve. Je tak ústrojná, jako by Liška strávil většinu života někde pod pianem Jobimovým. A přitom zůstal svůj. Navíc, všichni tři muzikanti ani náhodou nepřipomínají náhodné seskupení, skutečnost je, že mají své vlastní projekty a nevídají se často. Marta Töpferová přistřelila ze vzdáleného New Yorku vokál hodný jakékoliv další Latinoameričanky.

Je to ovšem pořád taky domácí nahrávka, která z desky, i naživo třeba v Jazz Docku, leští spráskané duše fanoušků ze země, kde jazz postává kdesi „na samém kraji útesu“. Její minimálně evropskou úroveň dotvrzuje skvělý obal studia Najbrt, ztělesněná křehost neviditelného světa. A jako poslední důkaz – Tomáši Liškovi se podařilo v mých očích zatlačit i jiného, nesmírně ambiciózního – a to v nejlepším slova smyslu – konkurenta od stejné firmy – špičkovou nahrávku Beaty Hlavenkové: Joy For Joel. Díky, Animal Music!

Petr Vidomus, vedoucí jazzové rubriky magazínu Harmonie:

Tomáš Liška: Invisible World. Křehké a neotřelé spojení tří muzikantů s poměrně rozdílným backgroundem považuji za hlavní přínos loňského roku. Tomáši Liškovi patří dík za odvahu vyzkoušet tak nezvyklé nástrojové obsazení (kontrabas, akustická kytara, bandoneon) a kompozičně obohatit jazz o latinskoamerické inspirace či naopak (což je tendence, která u nás mnohdy končí nepřesvědčivě). Liška předčil má očekávání ohledně první desky pod vlastním jménem, David Dorůžka zde překvapil svou schopností jaksi překročit svůj zvukový/žánrový profil (což může být dobrá zpráva pro ty, kteří si ke kytaristovi hledají obtížněji cestu na jeho sólových projektech).

Infinite Quintet: Speak Slowly. Ačkoli je pochopitelné, že se stále více mladých českých jazzmanů inspiruje v Polsku, kontemplativní „ECM sound“ nemusí být vždy ta správná cesta. Infinite dokazuje, že „středoevropský jazz“ lze dělat i jinak. Speak Slowly není sice kompozičně dokonalá, ale vyniká nosnými tématy, neuvěřitelným improvizačním jiskřením i zvládnutím nástrojů (především se zde v plné kráse ukazuje potenciál trumpetisty Miroslava Hloucala).

A tak trochu mimo soutěž: Ida Kelarová, Desiderius Dužda & Jazz Famelija: Aven Bachtale! (Indies Scope Records). Propojit romskou hudbu s jazzem (i jiným žánrem) je sice geniální nápad, ale málokdy se podaří skutečně dotáhnout. Idě Kelarové se to podařilo: swingující jazzovou kapelu zde nenatřela obligátním romským feelingem, ale jazzu se skutečně otevřela a k tomu samému opačně „donutila“ i české a slovenské jazzmany. Výsledek má neuvěřitelný náboj a je zcela autentický.

Vladimír Kouřil, magazín Uni:

Miroslav Vitouš Group: Remembering Weather Report. Tím, že byla Vitoušova nahrávka u ECM zařazena mezi tuzemské, jsem trochu zaskočen. Nemám pocit, že by Vitouš byl s naší scénou nějak umělecky či jinak spjatý posledních 40 let. Ale zjednodušuje mi to přemýšlení o prvenství. Tuto nahrávku stavím výše než jeho předchozí alba Universal Syncopations, byť je také považuji za skvělá. Ale Remembering… dokazuje, že odkaz původních Weather Report není zdaleka jen v někdejší novosti soundu, kterým kapela přispěla k formování elektronické podoby jazzrockové fúze, ale v samotné hudbě, ve hře, v muzikálním náboji: kabát zevšedněl, zdravé tělo hudby se srdcem a mozkem zůstává.

Jaromír Honzák Quintet: Little Things. Honzáka a Dorůžku, byť každý z jiné generace, nemusíme podezírat, že na své nahrávky, aby získaly na kvalitě, potřebují transfúzi prostřednictvím zahraničních spoluhráčů. Oba už jsou jim rovnocenní, v pozadí se spíše hrbí problém najít zajímavé spoluhráče doma, kteří by Honzákovy záměry niterně pochopili a dokázali je sami rozvíjet. Honzákův tým i přes drobné obměňování má svou linii ve vývoji, účast Chrise Cheeka byla zdařilým nápadem.

Infinite Quintet: Speak Slowly. Pro nás, co o jazzové hudbě uvažujeme jako žánru s nezničitelnými kořeny, jako o celku, o jazzu bez přívlastků (přívlastkem nejsou pojmy pro jednotlivé vývojové směry od New Orleansu po free jazz, přívlastky vznikají ve snaze vymezovat modifikace postmoderních proudů vůči hlavnímu proudu), je vždy potěšením, když se muzikanti mladé generace zcela upřímně přihlásí k jazzové moderně. Nahrávka Infinite Quintetu je v tomto duchu velmi zdařilá, přesvědčivá a ve svém názoru nebojácná. Muzikálnost a múzičnost jazzu hudebník či posluchač buď objeví, nebo mu podstata zůstane skryta.

Daniel Konrád, hudební publicista:


Tomáš Liška: Invisible World. To, že duchem ryze jazzový kontrabasista jako Tomáš Liška složil natolik krásné, melodické a přitom rafinované skladby vyloženě písničkového charakteru, je pro mě bezesporu objevem roku. Nemluvě o fantastické nástrojové kombinaci, neotřelé hře Davida Dorůžky na akustickou kytaru, strhujících vstupech bandoneonisty Di Bonaventury nebo ochotě labelu Animal Music, který tak své portfolio rozšířil i o hudbu mírně vybočující ze středního jazzového proudu.

Jaromír Honzák: Little Things. Jaromíra Honzáka považuji za patrně největšího jazzového muzikanta, který na české jazzové scéně dnes působí, a každá jeho další deska mne v tom tím spíš utvrzuje. Že ale tak snadno našel po dvaceti letech společnou řeč i se saxofonistou Chrisem Cheekem, je přecejenom s podivem. Stejně jako to, kam po letech přerušovaného hraní dovedl stávající podobu svého česko-polského kvintetu.

Beata Hlavenková: Joy for Joel. Za neotřele vystavěné album se svěžím a lahodným zvukem, nápaditými aranžemi, mimořádným obsazením a obecně hudbou na světové úrovni. Po loňském albu Eternal Seekers další důkaz toho, jak obrovitý talent v sobě nese nenápadná klavíristka jménem Beata Hlavenková – jméno, které se v jazzových kruzích bude zcela jistě skloňovat ještě dlouho.

Vladimír Strakoš, brněnská redakce České televize:


Svatopluk Košvanec & O. Roberts/M. Šulc Jazz Orch. feat. Mráz/OBrian: Unforgettable je dobrá nahrávka se skvělou rytmikou a překvapivě výbornými sóly, často mladších jazzmanů. Opravdu slušné. Pozoruhodné i proto, že se jedná o hudbu pro větší těleso.

Miroslav Vitouš Group: Remembering Weather Report – jde o nejprestižnější projekt. Instrumentální výkony v super obsazení na nejvyšší úrovni. Těžká dávka k pozornému poslechu možná však spíše pro fanoušky soudobé hudby. Tentokrát mě Vitouš zaujal vlastně více, než třeba na Universal Syncopations, a to i přesto, že ho doslova nesnáším. Hlavně je to ale hudba trochu mimo náš jazzový rybníček. Vitouše s českým jazzem již nespojuje nic. To bych raději do seznamu hodnocených zahrnul Slováky. Ti s námi jsou v mnohem intenzivnějším kontaktu. Ale budiž, je to ještě stále možná Čech.

Jaromír Honzák Quintet: Little Things – V případě této desky možná bohužel podléhám osobnímu vkusu, ale mám pocit, že je to kandidát na vítězství, i když jsem si vědom toho, že zcela objektivní úsudek to není. Přesto tedy: Honzákův kvintet představuje moderní, vyzrálý jazzový projev, bez zbytečných gest někde na pomezí nálad. Z CD je cítit introvertní klid, jindy vzrušený, zatěžkaný groove. Vše v jednotném estetickém rámci. Po několika skladbách lze rozeznat vcelku známý autorský rukopis.

CD je patřičně na hraně prodejní atraktivity, někde mezi někdejší avantgardou „studených“ zemí, zamrzlé ve své zádumčivosti a kosmopolitním tepem v atraktivním kabátu současného střihu. Little Things je asi i vhodný název, ne všechny témata jsou tak povedená a inteligentní, jsou však vždy bezvadně hudebně rozvedena. Kapela je sestavená z nejosobitějších hudebníku dvou zemí „Středu“, pro podobný projekt lepší lehce nenajdete. Devizou je pochopitelně výborný Američan Chris Cheek.

Velké plus kapely je souhra podložená dlouholetými přátelskými vztahy hráčů, tedy něčím, co je základem pro systematickou práci. Je dobré vědět, že česká část souboru vyvřela z muzikantské přirozenosti domácí scény a jejich hudební myšlení se ještě stále má kam vyvíjet. Honzák s Dorůžkou jsou potom obecně důležitými autory domácího jazzu, jejich hudba již ovlivnila nejednu mladou domácí formaci. Myslím, že tahle deska rozhodně neudělá ostudu ani v Zámoří, jak svým obsahem, jeho „sejmutím“ na CD nebo minimalistickým designem obalu.

Zvláštní pochvalu však zaslouží CD Beaty Hlavenkové, Infinite Quintetu a nakonec i Mateje Benka. Je skvělé, že v současném mladém jazzu je slyšet tak mnoho originálního a svěžího muzikantství.

Magda Danel, manažerka:

Hudbu z nahrávek vlastně vůbec neposlouchám, upřednostňuju kontakt s živým uměním. Soutěže v oblasti umění u mě vždy vyvolávaly otázku, zda má smysl srovnávat, udělovat první, druhou… cenu. Domnívám se, že takto hodnotit je opravdu velmi spekulativní. Přesto si myslím, že soutěže smysl mají – je to jeden ze způsobů, jak vyvolat diskuzi, zájem, pozornost.

V hudbě a vůbec v každém současném umění vždy hledám prvek hledání, objevování, niterného poznání čehosi, o čem se autor chce sdílet, má potřebu výpovědi. Ráda jsem konfrontována s něčím, co na první poslech není možná úplně zřejmé, ale vyvolává touhu poznat, proniknout do ‚jiného‘ světa, který může být nakonec tak blízký tomu mému. Nebudu řadit svůj výběr na první, druhé a třetí místo. Vybrala jsem tři alba /seřazeny abecedně/, která mě nejvíce zaujala, která chci poslouchat znovu a objevovat je.

Beata Hlavenková: Joy For Joel (Animal Music)
Jaromír Honzák Quintet: Little Things (Animal Music)
Tomáš Liška: Invisible World (Animal Music)