- Český bubeník hraje s pianistou Danem Tepferem

V nadcházejícím týdnu v Čechách pětkrát vystoupí americký pianista Dan Tepfer, známý z hraní s Lee Konitzem, Richie Barshayem nebo Samem Sadigurskym. Tepfer přijel na pozvání bubeníka Tomáš Hobzeka a společně s kontrabasistou Tomášem Liškou a saxofonisty Rostislavem Frašem a Cyrillem Oswaldem jejich kvintet odstartuje své mini-turné 24. května U Malého Glena, ve středu 27. vystoupí U staré paní, o den později v brněnské Z. Kavárně, 29. v sálu ZUŠ v Letovicích a konečně 30. května také v pražském Jazzdocku.

Jméno bubeníka Tomáše Hobzeka je na naší scéně nejsilněji spjato s působením v Organic Quartetu varhaníka Ondřeje Pivce, s nímž Hobzek začal hrát brzy po svém nástupu na VOŠ při Konzervatoři Jaroslava Ježka v roce 2004. Již tehdy ale doprovázel kytaristy Davida Dorůžku či Romana Pokorného, hrál s Vojtěchem Procházkou, Christianem Roverem a dalšími.

Některé z těchto Hobzekových aktivit trvají do dneška; mnohem víc ho ale v těchto dnech zaměstnává hraní s vlastním kvartetem a kapelou Points, která také pomalu chystá svoji debutovou desku. Hobzek má zároveň zkušenosti i ze zahraničí, nejen španělského Getxa, kde s Organic Quartetem před čtyřmi roky vyhráli hlavní soutěž, ale z loňského roku také z USA, kde Hobzek spolu s Pivcem natočili album Overseason, na němž dále účinkuje kytarista Langley a saxofonista Frahm.

I proto je Hobzek logicky dalším muzikantem, který má jistě co dodat k momentálnímu exodu mladých hudebníků nejen do zámoří. Za ČJS kladl otázky Daniel Konrád.

Ze své záoceánské cesty jste si s Ondřejem Pivcem sice přivezli celou nahrávku, do jisté míry to ale bylo díky sledu šťastných událostí a náhod. Uvažoval jsi od té doby o tom, že by ses tam jako Ondřej vrátil nebo vyjel jinam do zahraničí?

Jisté je, že kdybychom nepotkali ty správné lidi za určitých okolností, jistě bychom žádnou desku nepřivezli. Nicméně vypovídá to o určitých hudebních kvalitách Ondřeje, díky němuž se to stalo především.

Ani jsme o tom nepřemýšleli, jeli jsme do New Yorku se něco naučit – brát si soukromé lekce, chodit na koncerty, a také si zahrát na jam sessionech. Člověk tam může za krátký čas nasbírat mnoho cenných zkušeností a informací, ke kterým se v srdci Evropy jen těžko dostane. Pak je samozřejmě nutná nějaká doba na zpracování toho všeho nového. Já osobně jsem velmi vděčný Kendricku Scottovi, který mi v podstatě ukázal, kudy dál.

O návratu do NY stále přemýšlím, začíná se mi něco rýsovat na podzim tohoto roku, tak uvidíme. Považuji to za soukromý studijní pobyt. Byl jsem přijat na William Paterson University, kterou si však nemohu dovolit, tak si to chci vynahradit na dalších lekcích s mistry jako je Kendrick, Ari Hoenig nebo Ferenc Nemeth. Samozřejmě, že i sama hudební scéna v New Yorku je dostatečným lákadlem. Pro mne je to jako koření potravy, kterou tam přijímáte.

Stále častěji je o Tobě v poslední době slyšet nejen jako o sidemanovi: máš vlastní kvartet, očividně Tě baví skládání nejen pro kapelu Points. Přes všechny nedostatky či omezení domácí scény tu ale stále máš velkou míru svobody. Byl bys to dnes ochoten vyměnit za sice stálé místo v některé renomované či žádané zahraniční kapele, byť bys v ní neměl dostatek tvůrčí svobody?

Je nutné poznamenat, že v Čechách opravdu není mnoho podobných lukrativních příležitostí, schopných změnit směr muzikantovi životní dráhy, takže se s tímto problémem často nesetkávám. Pro mě by bylo rozhodující, o jakou muziku by šlo a s kým bych ji hrál.

Rád se učím, ať už od spoluhráčů, nebo z hudby samotné, a pokud by takové angažmá nebylo na dlouhá léta, ani nemusí být překážkou pro vlastní tvorbu, naopak může působit velmi pozitivně. V určitých případech bych tedy neváhal. Ale je pravda, že práce ve vlastní kapele s muzikanty, jako je Marcel Bárta, Tomáš Liška a Vítek Křišťan, mne velmi povzbuzuje a nutí nezahálet, takže bych jistě pečlivě zvažoval všechny okolnosti.

Často se stává, že hudebníci za hranicemi z nejrůznějších důvodů zůstávají. Máš pocit, že se venku někteří z mladší jazzové generace výrazněji prosadili? A naopak: do jaké míry je podle Tebe možné „uspět“ v domácích podmínkách?

Jak již řekl Vojtěch Procházka v rozhovoru pro Harmonii, stát se slavným nebo známým v naší malé zemi není problém. Samozřejmě ne vždy je to odrazem hudební kvality, ale to je stejné i za hranicemi. Mnoho našich mladých muzikantů často odjíždí, ne proto se prosadit, spíše získat zkušenosti.

A pak je tu důvod i zcela prozaický – v Čechách to mají umělci opravdu velmi těžké A zvlášť ve srovnání s kolegy např. z Polska, Francie, Německa, nebo Španělska jsme na tom nejhůře, co se týče podpory umění a kultury vůbec. Jenže vyniknout v jiné zemi vyžaduje hodně času a štěstí, málokdo tak dlouho vydrží.

I v Čechách se tu a tam objeví nějaký muzikant z ciziny a nehledě na jeho úroveň, dlouho trvá, než mu někdo zavolá na hraní, nebo jej vezme do kapely. Všude se v průběhu let vytvářejí okruhy muzikantů, kteří spolu hrají a cizinci nedávají mnoho příležitostí dovnitř proniknout, což je ale přirozený stav.

Pokud se dnes podíváš na mladé české či slovenské muzikanty s dlouholetou zahraniční zkušeností, třeba kytaristu Petra Zelenku, máš pocit, že mu roky strávené v Paříži pomohly upevnit si pozici na domácí scéně? A nehrozí někdy při všem tom čase, že až se člověk po letech vrátí k hraní v českých jazzklubech, ztratí i to málo, co měl – vlastní kapely, kšefty atd?

Vlastní projekty určitě neztratí, pokud je dotyčný schopný opět kapelu sehrát a zařídit koncerty, které jsou v tu chvíli nejdůležitější. To vše, díky velikosti naší jazzové scény, není tak obtížné. Jestli však nepřijde o ostatní „kšefty“ záleží především na jeho hráčské úrovni a lidské povaze; měl-li již nějaká hraní v době před svým odjezdem, obvykle se do podobého stavu po nějaké době opět dostane.

Neměli bychom však zapomínat na důvody, proč hudebníci odjíždějí. Ať už jde o poznávání jiných kultur, hledání odlišných hudebních základů, potkávání se s jinými muzikanty, vždy je to dost silné, aby mělo smysl to uskutečnit. Jde o vzdělávání, které pro vývoj hudební osobnosti nikdy nekončí – viz např. Wayne Shorter. Nicméně hudebníci jsou trochu masochisti. Vylétnou ze zahřátého hnízdečka, utratí všechny peníze za soukromé hodiny, kvalitnější hudební nástroje, a když už to jinak nejde, tak se vrátí, aby zase nějakou dobu živořili, ale prostě to stojí za to. Nejhorší je ztratit chuť jít dál…

Petr Zelenka je podle mě vynikající kytarista s jasnou pozicí na domácí scéně. Nejsem schopen to nějak porovnávat s obdobím před jeho odjezdem do Paříže, kde strávil několik let, neboť v té době jsem byl úplným nováčkem a Petra jsem osobně neznal. Jistě to přidalo na atraktivitě jeho jména, ale pro mne je důležitá především jeho práce jako kytaristy, která jej dovedla mezi naše největší hudební osobnosti.

S Ondřejem Pivcem patříte pod vydavatelskou značku Animal Music, na jejíchž deskách dnes stále častěji účinkují zahraniční muzikanti. Není to někdy také proto, že se tím zvyšuje prestiž takové kapely nebo její nahrávky?

V některých případech tomu tak samozřejmě je. Kapela si pozve na turné, příp. na natáčení alba nějakého hosta, který díky svému jménu zajistí více posluchačů i vyšší prodejnost nahrávky. Je to poměrně obvyklý jev, opakující se i na mnohých zahraničních deskách. Pro kapelu samotnou je hostující muzikant především velmi inspirativní element, což často zvýší úrověň celého projektu.

Ukázky z tvorby Tomáše Hobzeka lze slyšet na Myspace a jeho webových stránkách.