- Pianista Vertiga hraje s norským triem

Příští týden se do Prahy vrátí výjimečný mladý skladatel a pianista Vojtěch Procházka, absolvent VOŠ při KJJ a dnes student hudební akademie v Paříži a v Oslu. Tentokrát však Procházka nepřijíždí jen coby pianista Vertigo Quintetu, s nímž ostatně i nadále vystupuje, ale také jako lídr svého vlastního tria.

Oproti tomu dřívějšímu českému uskupení s Rasťo Uhríkem a Dano Šoltisem půjde tentokrát o sestavu vyloženě skandinávskou, totiž s kontrabasistou Adrianem Myhrem a bubeníkem Tore Sandbakkenem. Trio v této sestavě vystupuje i v Norsku, na půdě českých klubů však zahraje poprvé: nejprve 9. května U Malého Glena, o den později v Aghartě, dále pak 12. května U Staré paní a konečně ve dnech 14–17. května i v Jazzdocku. V příštím roce by také ve stejném uskupení měla vzniknout Procházkova první triová nahrávka.

Nejen na setkání s dvěma norskými spoluhráči, ale především na svoji zahraniční zkušenost (kterou Procházka podrobně popsal již v rozhovoru pro UNI 9/2008) jsme se jej alespoň stručně zeptali. Za ČJS kladl otázky Daniel Konrád.

Po jednom semestru v Oslu jsi byl přijat na tamní magisterské studium a rozhodl ses zůstat. Co Tě do Norska vůbec přivedlo, byly to konkrétní osobnosti mezi profesory nebo tamní scéna celkově? A uvažoval jsi již tehdy o tom, že by ses mohl zdržet delší dobu a narozdíl od pařížské konzervatoře začít pravidelně hrát? A myslel jsi při tom třeba také na budoucnost Vertiga?

Do Norska mě nalákala hlavně hudba, co jsem slyšel, nejdřív koncert kvartetu Christiana Wallumrøda a posléze jeho desky, koncert In The Country, Susanna & The Magical Orchestra, Supersilent a jejich desky a také nahrávky Trygve Seima a Arve Henriksena. Říkal jsem si, že to není jen tak, že někde vzniká tolik skvělé hudby na jednom místě. A fascinovala mě představa, že všechny ty báječné muzikanty třeba potkám, nasaju trochu atmosféru.

O konkrétních profesorech na škole jsem téměř nic nevěděl, kdybych byl býval věděl třeba o Mishovi Alperinovi nebo Ivaru Grydelandovi, těšil bych se o to víc. Ještě menší předsatvu jsem měl o Norsku samotném a dobře tomu tak, protože tak jako tak pro mě všechno bylo nové a překvapující.

O tom, zda bych tu chtěl zůstat déle jsem před odjezdem příliš nepřemýšlel, ve větší možnost a zejména chuť hrát s místními muzikanty jsem ale rozhodne věřil. Dopředu příliš neuvažuji, těžko také předvídat něco tak nevyzpytatelného, jako jak se člověku bude líbit v zemi, kde nikdy nebyl. A o hraní s Vertigem jsem se příliš nebál, již delší čas fungujeme ve velmi dobrém systému: hrajeme přibližně jednou za čtvrt roku šnůru několika koncertů, na které se snažíme připravovat. A vyhovuje nám to rozhodně lépe, než kdybychom byli všichni v Praze a hráli třeba jednou týdně.

Jak ses dal dohromady s kontrabasistou Adrianem Myhrem a bubeníkem Tore Sandbakkenem, kteří momentálně tvoří Tvé tamní trio?

Adriana a Toreho jsem potkal ve škole a ihned po prvním sessionu jsme se rozhodli, že spolu chceme hrát. Oba jsou velmi vyspělí a vyhraní muzikanti, schopní hrát mnoho různých stylů. Zároveň jsou mladí a nadšení, lidsky si velmi rozumíme a trávíme spolu hodně času, nyní dokonce bydlím s Adrianem ve stejném bytě. V květnu v této sestavě mimochodem přijedeme do Prahy.

Nelze se nezeptat na situaci v norských jazzklubech. Nejspíš ses tu setkal nebo jsi alespoň naživo slyšel ta zásadní jména skandinávské scény, o nichž jsi mluvil výše. Připadá Ti, že tamní systém je nastaven lépe, než ten český? Že v našich podmínkách by tihle lidé neměli šanci dokázat to, co se jim podařilo ve svých rodných zemích?

Je jisté, že úspěch norské scény je kromě jiného založen na podpoře kultury, která jde velmi hluboko, od systému školství přes velmi průhledný a dobře fungující grantový program až po jazzklub na Špicberkách. Zároveň ale myslím, že se v Norsku snoubí jistý hlad po nalezení vlastního hlasu a lehkost, s jakou se vyávají proti všem stylovým vymezením.

Jak vnímáš momentální odliv mladých českých jazzmanů do zahraničí, je to přirozený vývoj nebo jde pouze o něco, co je momentálně v kurzu – podobně jako stále častější natáčení desek či vystupování se zahraničními muzikanty – a s kartami na domácí scéně to příliš nezamíchá?

To je těžko říct. Za sebe můžu říct, že jsem po dokončení VOŠky jaksi nevěděl, co moc jiného dělat, než jet pryč. Do Čech se člověk vždycky může vrátit, mnohem těžší je vyjet pryč, když už má člověk závazky. Já prostě potřeboval nějakou výzvu, jiné prostředí, kde bych zase musel začínat od píky, kde bych mohl poznávat nové lidi, nové přístupy, věci, které se v Čechách lze jen těkžo naučit. Respektive to jde snadněji venku. Rozhodně také nikoho nemůže příliš motivovat věčné turné po pražských jazzklubech a hraní pro turisty za nepříliš slavné honoráře.

Sleduješ nebo zajímáš se o osudy jiných českých muzikantů, kteří podobně jako Ty vycestovali? Tím ovšem nemyslím jen ty, kteří jsou pryč pár semestrů nebo nanejvýš několik let. Ale co George Mraz, Miroslav Vitouš nebo z mladší generace třeba Karel Růzička Jr.? A neriskuje člověk výjezdem do zahraničí třeba to, že se sice uživí a bude moci působit venku, ale nedostane dost příležitostí k tomu, aby svobodně dělal svoji vlastní hudbu?

Kariéru českých jazzových emigrantů příliš nesleduji. Jistě, že člověk odjezdem riskuje, hlavně to, že bude muset začít zase od začátku, protože na novém místě ho nikdo nebude znát, ale je v tom také ta krása, protože člověk se musí přizpůsobovat, učit se nové věci, hledat. Proto považuji jakýkoliv výjezd do zahraničí jako přínos, protože člověk pozná jiné způsoby uvažování a takřka vždy se něco naučí. Určitě bych doporučil všem mladým muzikantům, kteří se rozhodují, zda vycestovat, ať to udělají, protože nebudou litovat. V nejhorším si uvědomí, že to v Čechách není zase až tak špatné.

Ukázky z tvorby norského tria Vojtěcha Procházky lze slyšet na Myspace.