Klavírista a skladatel Emil Viklický nedávno otevřel veřejnou debatu na téma jazzových odborů a honorářů v českých jazzklubech svým dopisem pro Mladou frontu Dnes. 

Aby mohli hudebníci, majitelé klubů, vydavatelství či jinak povolaní lidé na Viklického dopis případně reagovat, k čemuž Česká jazzová společnost vybízí v tomto textu, se svolením nakladatelství TORST zveřejňujeme úryvek z inkriminované kapitoly knihy Lubomíra Dorůžky – Panoráma jazzových proměn:

"Počítá se tedy už předem s tím, že jen jazzem se její absolventi neuživí.

Tuto skutečnost považovali naši hudebníci za neměnnou už od čtyřicátých let. K jejich folkloru patřila tehdy jazzmanská verze otčenáše, v níž se pravilo: … a chléb náš vedlejší dejž nám jazz. To, že by však touto hudbou mohli vydělat i na chléb vezdejší, nepřicházelo vůbec v úvahu. Takovou situaci brali prostě jako danou vcelku všichni příslušníci generace uplatňující se před listopadem 1989. Vzali na vědomí své odsouzení do kategorie ne zcela plnoprávných občanů, kteří si nemohou dovolit právo na protest, pokud jej nebudou nějakým přijatelným způsobem maskovat. Pro jejich následovníky je už taková situace nepředstavitelná. Zmizelo ideologické omezení, které jazz odsouvalo do oblasti jen s rozpaky trpěné – mělo by tedy zmizet i omezení, které jej odsouvá do oblasti ne zcela plnoprávných činností, jak si vydělat na živobytí.

 Přečtěte si otevřený dopis Emila Viklického

K této změně patří i možnost jít si své schopnosti vyzkoušet někam jinam. To znamená nejen – po muzikantské stránce nejdůležitější – možnost setkání s novými partnery a tvůrčími podněty, ale také praktické poznání existenčních podmínek v daném teritoriu. Od zástupců naší polistopadové generace, nespokojených s honoráři z pražských jazzklubů, se občas ozývá volání po jazzmanských odborech. Ale osobní konfrontace se zahraniční praxí může tyto požadavky poněkud korigovat.

Vojtěch Procházka a David Dorůžka, kteří strávili nějaký čas v Paříži, si tamní praxi vyzkoušeli. Tam se jazzoví hudebníci skutečně sdružují do odborové organizace, která jim zaručuje i minimální příjem v době, kdy nemají angažmá. Podmínkou členství je však absolvování jistého počtu tzv. deklarovaných koncertů, za něž pořadatelé odvedou příslušnou dávku do odborové pokladny. Dosáhne-li určité výše, mají hudebníci nebo soubory nárok na jistý důchod z odborového fondu, i když nevystupují. Občas, ne-li většinou, se to obchází: pořadatel sice koncert „deklaruje“ a zaplatí odborům, ale hudebníci od něho nedostanou už žádný honorář. Z hlediska našich mladých jazzmanů to není právě ideální systém, který by je podněcoval k něčemu novému.

Jazz má i nadále jisté vztahy s oblastí populární hudby, která může být výdělečná nebo alespoň finančně soběstačná, ale pokud jde o existenční zajištění tvůrců, sdílí spíše úděl náročnějších forem umění – to znamená, že se neobejde bez jisté podpory z veřejných zdrojů. Míra takové podpory i podmínky, za nichž je udělována, jsou v jednotlivých zemích značně odlišné. A zejména naše mladá nastupující generace by si situaci u nás představovala poněkud jinak."

Své reakce na dopis Emila Viklického lze zaslat na emailovou adresu České jazzové společnosti.

zdroj: TORST