Lednové číslo Harmonie vedle jiného přineslo i rozhovor Jiřího Vaníčka s kontrabasistou Georgem Mrázem a jeho celoživotním kamarádem Ivanem Smažíkem, dnes učitelem hry na bicí na Konzervatoři Jaroslava Ježka. 

Z textu, který má místy charakter spíš Mrázova souvislého vyprávění, si jako obvykle dovolíme krátce citovat:

"Vliv na mě měl každý, s kým jsem hrál. Vždycky se něco naučíš, i když kolega hraje špatně (smích). Naučíš se aspoň co nehrát. Nevím, proč jsem měl to štěstí, že jsem už od začátku hrál s velkými hvězdami. Nejdřív to byl Dizzy, pak mi zavolal Oscar. 

Dizzy měl sextet a Oscar jen trio, to mi bylo sympatičtější. Hrát jsme měli ze začátku v jednom klubu v Harlemu, kde jsem byl jedinej běloch. To mi nevadilo. Oscar měl pak hrát v hotelu Plazza – tak jsem si řekl, že by to byla hezká změna. Pak jsme spolu cestovali dva roky a všechno probíhalo v klidu. 

Jen jednou jsem s ním měl problém. V jednom klubu v Detroitu jsme hráli velice rychlé blues. Jeden chorus trval 12 vteřin. Když jsme skončili, tak mi Oscar řekl: „Já jsem vůbec nemohl hrát, jak jsi strašně zpomaloval.“  Jenže já jsem věděl, že to bylo spíš obráceně. Tak jsem si koupil stopky a protože zvukař to naštěstí každý den natáčel, mohl jsem si to příští den desetkrát poslechnout. 

Když přijel Oscar, tak jsem ho vzal na poslech a říkám: „Tohle je ten chorus, kde jsem zpomaloval, a ono je to naopak podle stopek zrychlený.“ On mi řekl, že to není o stopkách, ale o muzice. Tak já na to: „Tak to mi musíš říct jinak.“ Od té doby už jsem s ním žádný problém neměl. Stálo mě to akorát 5 dolarů za stopky."

[celý článek čtěte v lednové HARMONII]

Více o Georgu Mrázovi naleznete na jeho oficiálním webu.

zdroj: Harmonie, foto (c) Patrick Marek