Květnové číslo magazínu HARMONIE vyjma rozhovoru s klavíristou Danem Tepferem a obsáhlém profilovém článku o japonském jazzu přineslo také rozhovor Petera Motyčky se slovenským bubeníkem Martinem Valihorou, který doprovází především talentovanou klavíristku Hiromi (v kuloárech se ostatně již měsíce šušká o jejím letošním českém vystoupení). 

Z článku jako obvykle nabízíme krátkou citaci:

Šest let jsi byl členem kapely japonské pianistky Hiromi, jejíž hudba procházela v posledním období různými proměnami – od hostování Davida Fiuczynského po sólovou dráhu. Co bylo za těmito změnami?

Byl to její způsob uvažování, přístupu, dychtivosti po hudbě a toho, že se chtěla umělecky realizovat. Osobně jsem trio vnímal a prožíval nesmírně intenzivně, hlavně v období okolo alba Spiral (2006) s nádhernými členitými kompozicemi. Hiromi momentálně funguje jak sólově, tak v triu se Stanleym Clarkem a Lennym Whitem, se kterými loni nahrála album Jazz in the Garden. Myslím, že to tak cítila sama; zřejmě chtěla mít nad svou hudbou větší kontrolu. Hiromi je soběstačný umělec a jak bude fungovat dál, záleží především na ní samé.

Jaký byla leader? Sebevědomý, poskytovala vám určitou volnost?

O kompozicích měla svou představu a od nás vyžadovala, abychom ji nejen respektovali, ale také do ní vnášeli vlastní vidění. Osobně se považuji za sebevědomého hudebníka, pokud ale člověk dostává velkou volnost, někdy se bezmyšlenkovitě vrhá do zbytečností. Hiromi nás v tom jistým způsobem regulovala, formovala nás jako kapelu, sledovala reakce publika. Myslím, že jistá stálost jí vyhovovala, protože jsme několik let hráli ve stejném obsazení a mohli jsme se společně zdokonalovat.

[celý článek čtěte v květnové HARMONII]

zdroj: Harmonie