Dnes večer, tedy 31. srpna v 19hod, oslaví v pražském Paláci Akropolis své jubilejní padesáté narozeniny kontrabasista a skladatel Jaromír Honzák.

Během večera se na pódiu objeví nejen jeho současná česko-polská formace (více o ni v Honzákově profilu), která letos na jaře natočila novou desku Little Things - dnes bude ostatně pokřtěna - s americkým saxofonistou Chrisem Cheekem, ale také řada dalších sestav, se kterými Honzák v uplynulých dvou dekádách hrával: Quartet East, projekt "Čikori" s Ivou Bittovou, bratři Ebenové, Face of the Bass a další.

Honzákovi se také v uplynulých týdnech věnovala řada médií, viz rozhovory v Reflexu a pro Pražský deník, články na iDnes, v magazínu Paláce Akropolis nebo v dnešních Lidových novinách, dále rozhovor s Chrisem Cheekem v zářijové Harmonii nebo interview z obálky posledního Uni, z něhož jako obvykle s díky vydavateli krátce citujeme:

"Pro svůj narozeninový koncert jsi výjimečně oživil třeba projekt “Čikori” s Ivou Bittovou. Jak na něj dnes vzpomínáš?

To oživila hlavně Iva svým rozhodnutím tento nápad akceptovat. Čikori byla vzhledem ke svému složení od začátku velmi nepravděpodobná sestava, lidé z různých světů: vždyť třeba Vladimíra Václavka jsem znal jako baskytaristu z Dunaje, který jsem viděl v pražském Bunkru někdy začátkem 90.let. Mimochodem další skvělý zážitek, nicméně hudební svět pro mě dost vzdálený, hlavně tenkrát.

Ale nějak se to sešlo, nabilo a pak jiskřilo velmi kreativně. Zajímavá, nadžánrová, jakoby osvobozená hudba. Vždycky mě mrzelo, že to skončilo tak brzy, podle mě kapela mohla fungovat déle, měli jsme ještě co říct. Iva už ale ten pocit neměla a kapelu rozpustila. Byly ale i jiné, řekněme provozní, důvody. Tím víc mě těší, že se Čikori znovu sešlo, byť jen pro tuto jedinou příležitost.

Co pro tebe znamená Naima, pro spoustu lidí dodnes pamětihodná kapela? Oživit už jste se ji znovu nepokusili. Je to podle tebe věc, která nějak patřila k době a už nikdy nemá vstát z mrtvých?

V podstatě asi ano. Byli jsme poměrně mladí, takže to bylo hodně emocionální a hodně založené na osobních vztazích. Ve chvíli, kdy přestaly fungovat, nešlo už dál hrát, protože jsme to všechno brali hodně osobně. Nedávno jsem po letech viděl v televizi záznam koncertu z "Hudebního studia M" někdy z roku ’87 a úplně jsem se polekal, jak to bylo dobré. Bylo na tom znát, že jsme dřeli: scházeli se v Malostranské besedě dvakrát nebo třikrát týdně na zkoušky, což jazzové sestavy většinou nedělají.

Ta vypilovanost prostě byla znát a ten televizní koncert se nám navíc velmi podařil. Dnes už by to fungovat nemohlo, protože každý hraje v deseti kapelách, což je mimochodem běžný stav všude na světě. Jazz zkrátka není tak moc o zkoušení a asi je to dobře. Přesto to tenkrát mělo něco do sebe. Stejně jako fakt, že jsme se hraním s jednou nebo dvěma kapelami prakticky uživili, protože relativně vzato byl honorář v poměru k průměrnému měsíčnímu platu několikanásobně vyšší než dnes.

Tyhle smutné finanční poměry byly ostatně i předmětem petice, kterou se někdy vloni plánovalo rozeslat majitelům pražských jazzových klubů. Stalo se to někdy?

Nestalo. Včas převážila moudrost, že komunikovat na tohle téma s majiteli klubů je zbytečné. Mezitím vznikl nový klub Jazzdock, který je postavený na trochu jiných základech než ty ostatní, a to se týká  finančního ohodnocení hudebníků. Jazzdock je takové blýskání na lepší časy, doufejme."

 Ukázka skladby "Song for Albert" z Honzákovy nové desky Little Things

A jako by toho nebylo dost, Honzák byl před pár dny nominován na cenu  „Nejlepší instrumentální jazzové album“ v mezinárodních hudebních cenách „Just Plain Folks“ za svoji předposlední desku A Question To All Your Answers.

Tu nejnovější, která bude během koncertního večera pokřtěna, tedy Little Things, zase již s obvyklým předstihem stihl zrecenzovat Lubomír Dorůžka v Mladé frontě Dnes. I odsud krátká citace:

"Nový přírůstek mezi jinak stálými partnery Honzáka představuje soprán a tenorsaxofon Američana Chrise Cheeka. Jeho sóla dokonale odpovídají koncepci každé skladby; někdy dokonce vyvolávají otázku, do jaké míry mu je alespoň v hrubých obrysech naznačila Honzákova kompozice a kde skutečně začíná Cheekova improvizace.

Jako impozantní sólista na tenor se Cheek představuje zejména ve skladbě Bystander´s Story, ale možná ještě působivější je jeho střídměji uplatňovaná sopránka zejména v závěrečném Blues of a String Hanging In The Wind.

Polští členové, pianista Michał Tokaj a bubeník Lukasz Żyta, vytvářejí spolu s Honzákovým kontrabasem nadobyčej znělé, občas i úderné pozadí v basovém rejstříku. Novinkou jsou pasáže perkusívních nebo elektronických zvuků, které se objevují v podkresu. Sólové vstupy piana přitom působí jako mimořádně funkční zklidňující přechodné pasáže.

 Ukázka skladby "Clear" z Honzákovy nové desky Little Things

David Dorůžka na kytaru se uplatňuje především jako Cheekův partner tam, kde vystupuje do popředí improvizační charakter - zejména ve skladbě The Cue nebo Clear. Tam dosahuje občas i výbušnější, expresívnější nálady; jeho vlastní skladba Song for Albert obohacuje album o další rozměr s převládající kontemplativní lyrikou, která jinak na albu zastoupena není."

[celý článek naleznete v archivu MF DNES]

Jaromír Honzák byl nedávno spolu s kytaristou Davidem Dorůžkou, toliko členem své česko-polské formace, také hostem pořadu ČT Událostí v kultuře. Během něj zahráli v duu Honzákovu starší skladbu Paměť trávy a po krátkém rozhovoru s oběma muzikanty pak Dorůžkovu kompozici Will You Find Me, tzn. z jeho starší desky Hidden Paths:

Připomeňme, že s dnešním dnem jde nová deska Little Things definitivně do prodeje a také už je k mání v e-shopu Animal Music.

A konečně, kdo nestihne koncert v Paláci Akropolis, bude mít příležitost vidět Honzákovu sestavu - nejspíš i s hostujícím saxofonistou Marcelem Bártou, tedy fantastickým záskokem za Chrise Cheeka, ještě během koncertu na Velvyslanectví Polské republiky, tj. na adrese Valdštejsnká 8, Praha 1, a to sice 2. září od 18.30hod.

zdroj: uvedené zdroje & vlastní